Vyberte stránku

Po téměř dvou letech fungování naší kapely jsme se koncem léta rozhodli, že natočíme klip. V poslední době nemáme ani koncerty, ani sponzory, ani peníze, proto nám bylo jasné, že klip by měl být nízkonákladový, že nám ho ideálně musí vytvořit někdo z našich známých, někdo, kdo nás má rád, je šikovný, talentovaný, zároveň však netrpí bídou a bude shovívavý k tomu, že mu zaplatíme až později a možná i na částky.

Ihned mi přišel na mysl můj kamarád a bývalý spolupracovník Ron, který je kameraman. Měli jsme štěstí v důležité fázi námluv – Ronovi se naše vybraná píseň pro klip líbila, a když jsem mu představila svou vizi, tak sice trochu zdráhavě, ale přesto souhlasil, že nám video, které nás proslaví, opravdu natočí. Svolala jsem schůzku kapely a Rona do kavárny Potrvá, kde jsem na zahrádce svým spoluhráčům představila nápad, jak klip za minimální náklady natočit.

„Takže celý to spočívá v tom, že pojedeme po Evropě ve starým kabrioletu. Já budu řídit a vy si mě budete postupně stopovat,“ začala jsem.

„No tak to musíme natočit ještě tenhle víkend, dyť už pak bude hnusně, a jestli máme jet někde městem v autě bez střechy…“ Kulich přemýšlel nahlas.

„Ne, ne ne ne. V tom je ten vtip – my nepojedeme doopravdy, to celý se natočí ve studiu a Ron to tam pak naanimuje. Ty města, kterýma budeme projíždět, auto, bude to schválně poznat, že tam skutečně nejsme, prostě nadsázka!

„No a víš, jak drahý je půjčit kabriolet? Já teda nikoho neznám, kdo by ho měl, a v půjčovně… no to bude aspoň za tři tisíce! Navíc Divoká strašně blbě řídí, to by se taky mohlo stát, že budeme platit škody, až to naboří jako tenkrát v práci v garáži, jsem slyšel,” pokračoval Kulich.

„Panebože, už mě poslouchejte! Nepotřebujeme auto, potřebujeme jenom volant, kterým budeme kroutit.“

„My teda nepojedeme v autě?“ Ujišťoval se Majk.

„Ne, Ron ho tam bude animovat. Natočíme to před zeleným plátnem.“

„A to jde? Tak to já chci letět na draku!“

Viděla jsem na Ronovi, že má lehké obavy, jestli moji spoluhráči budou schopni celý proces pochopit, a jestli opravdu nebude muset animovat draky, začala jsem společnost u stolu uklidňovat, že to můžou nechat na mně, protože scénář vymyslím a napíšu, oni už pak jenom přijdou na smluvené místo a odehrají své party.

Tím místem byl ateliér Ronova zaměstnavatele, kam jsme se o dva týdny později vetřeli ve večerních hodinách, kdy jsme měli jistotu, že nebudeme rušeni. Nebylo to úplně načerno, ale co si budeme povídat, pravý účel natáčení Ron u vyplňování rezervačního formuláře asi nesdělil. Den před natáčením se Majk ptal, jak do toho ateliéru dostaneme auto a jestli už ho teda někdo sehnal. Neměla jsem sílu mu to znovu vysvětlovat, a tak jsem mu zadala, ať někde sežene starý volant, jelikož z nás má k technice nejblíže. Sešli jsme se ve smluvený čas a čekal nás první náročný úkol – dostat se bezpečně přes vrátnici. Nařídila jsem natáčecí skupině, ať jsou hlavně zticha a tváří se nenápadně, pak mi ale došlo, že Felix má s sebou kytaru, z nějakého důvodu i plastový límec pro většího psa, Kulichovi vesele cinkají v plátěnce lahváče a Majk že nese v ruce obrovský volant z vrakoviště. Vsadili jsme proto na rychlý sebejistý průnik, což nám naštěstí prošlo.

Když jsme byli v ateliéru a já vysvětlila Kulichovi, že by opravdu nebylo vhodné, aby toho jointa zapálil, rozdala jsem všem scénáře. Chtěla jsem, aby v klipu kromě členů kapely hráli ti, co nás mají rádi a chtějí nás podpořit. Přišla Felixova dívka Jannis. Všem jsem napsala role přímo na tělo: Já jsem byla osamělá krasavice na cestě Evropou, Felix byl spratkovský namyšlený floutek, který pak okouzlil další osamělou zcestovalou krasavici – Jannis, Kulich byl vyhulený tulák s foukací harmonikou a Majk byl prostě Majk, tichý zabiják, který na konci sbalí hlavní hrdinku. Sázka na povahové rysy mých přátel se vyplatila, protože jistě nebudu přehánět, když řeknu, že ve svých úlohách každý z nich přímo zazářil.

Během natáčení jsem dávala pozor, aby Kulich neopouštěl ateliér za účelem nakoupení dalších lahváčů nebo “jednoho rychlýho cíga na vzduchu”, a společně jsme si pochvalovali, jak je dobře, že jsme Zena vyrazili z kapely už po dvou měsících, jinak by se natáčení protáhlo do tří do rána a ještě bysme průběžně museli meditovat nad každou scénou a analyzovat naše negativní myšlenky.

Po natáčení jsme společně zašli do krásného letenského pajzlíku Café Spitfire, kde jsme hluboko do noci utužovali naše vzájemné přátelské vazby a taktéž společné nepřátelské vazby k různým jiným lidem, a těšili jsme se, jaký zázrak Ron z našeho natáčení vytvoří, jak bude asi vypadat konečný produkt a jestli nás proslaví.

Já si myslím, že spíš neproslaví. A ne, že by mi to nijak zvlášť vadilo. Kdo by taky stál o to, aby o něm v novinách psali mraky drbů a aby ho módní fotografové sledovali až domů, navíc to, že jsem v těch šatech tlustá a že jsme to přehnala s makeupem, si můžu připustit i sama, nemusím o tom číst druhej den v Blesku jako chudák Ewa Farna. Akorát se bojím, že myšlenek na slávu už se vzdal i náš největší vizionář Felix. Doteď se v naději na vlastní proslavení živil jako barman a příležitostný bedňák slavnějších kapel, prý aby pak nemusel volit mezi kapelou a našlápnutou kariérou. Před pár dny se ale na jeho facebooku objevil dotaz do pléna, jestli někdo neví o nějaké šikovné práci na HPP.

Tak končí dětství.