Dnešní den nepatří mezi oblíbené, většina dětí a dospívající mládeže by ho dokonce pasovala na nejhorší den roku. Dneska totiž začíná škola a i my dospělí často s koncem léta cítíme nepříjemné trnutí kolem břicha, které je důkazem, že rytmus školního roku je v nás hluboko vepsán i několik let po ukončení povinné školní docházky. Konec léta se vyznačuje reklamami s heslem “Zpátky do školy!” ve všech supermarketech, což je taková dětská verze mementa mori, haha, tak ty sis myslel, že jsou prázdniny dlouhý, a přitom už to máš za pár. Poslední týden v srpnu každoročně zhořkne učitelům, kteří nastoupí do práce a zahájí přípravu na nový cyklus písemek, zkoušení a blbých výmluv nad zapomenutými úkoly, a právě k učitelům a učitelkám letí mé vzpomínky, na ně myslím v dnešním příznačně chladném a zamračeném zářijovém ránu.
Učitelé totiž můžou mít na život člověka zásadní vliv, a to jak dobří, tak ti špatní z nich. Možná, že ta druhá kategorie se nám vryje do paměti ještě o něco víc. Já bych chtěla ale zavzpomínat hlavně na ty dobré, kteří mi pomohli poznat moje přednosti a naťuknout mě, abych si vybrala takovou náplň života, která mi bude vyhovovat.
Školce jsem moc nedala, byla jsem uplakánek a to mi zůstalo dodnes. Když mi byly tři roky, narodil se mladší brácha a mamka si mě nechala doma spolu s ním, mám dojem, že jsem ve školce odchodila až povinný předškolní rok, a to s nikterak velkým nadšením a domů jsem chodila vždycky už po o. Hodná paní učitelka Zdenička mi ale školku udělala o moc příjemnější, když mě nechávala, abych si v klidu kreslila nebo modelovala postavičky zvířátek z barevné plastelíny.
Velký dík patří paní učitelce Kytýrové, která nás převzala ve druhé třídě základky a svou laskavostí zahojila škody, které na nás v první třídě napáchala zlá stará komunistka, mezi jejíž výchovné metody patřily pohlavky, veřejné ponižování a lámání velkých dřevěných pravítek o záda prvňáčků, kteří se s tím doma svěřili často až po letech, protože si mysleli, že tohle je ve škole normální a že si trest zasloužili, protože nebyli dost tiší, pozorní, zruční v psaní do písanky nebo pohotoví ve slabikování. I na ni si občas vzpomenu a vždycky zadoufám, že se má blbě a že je její život fakt na hovno, i když teď už je možná mrtvá, musím se zeptat mamky. Díky paní Kytýrové jsem ovšem nadále neměla ze školní docházky trauma.
Děkuji paní učitelce Vítkové, tvrdé, ale nesmírně inteligentní ženě, která nás při hodinách dějepisu učila lásce k vlasti, českým dějinám a co je nejdůležitější, disciplíně a kázni.
Pedagogové na gymplu mě formovali nejvíc. Třídní učitelka Šebová nás tepala za pohodlnost a snažila se z nás vytřískat to nejlepší. Nesnášela, když jsme se nesnažili, hlavně pokud věděla, že máme na víc. Za těch šest let nás opravdu poznala natolik, aby věděla, co je v čích možnostech. Nechtěla, abychom se spokojili s málem a motivovala nás, abychom si podávali přihlášky na prestižní obory velkých univerzit – velká část z nás pak u přijímaček uspěla, ačkoliv jsme byli jen malé provinční gymnázium.
Děkuji Vám, paní učitelko Müllerová, že jsem na Vašich hodinách češtiny zjistila, že existují i jiné knihy než ty, ve kterých vystupují draci a náctiletí upíři, že jste mi otevřela dveře ke kvalitní literatuře, hudbě a umění. Nikdy předtím by mě nenapadlo, že se mi bude líbit na výstavě obrazů nebo že bych se mohla přihlásit na žurnalistiku a sama se pokoušet o literární tvorbu.
Díky i tobě, matikáři Jirko Orte, že i když jsi poznal, že pro přesné umění aritmetiky nemám sebemenší nadání, vždycky jsi v mém testu našel alespoň pár bodíků, které mi na tu čtyřku nebo trojku stačily. Díky, že jsi mě netrápil, protože jsi od paní Šebové, která s tebou byla v kabinetu, věděl, že jsem asi spíš ten nanicovatej humanitní typ.
Děkuji, pane Pešto z domu dětí a mládeže, že jste po několik let pokojně snášel mé drnkání na kytaru a učil mě nové akordy. Za dlouhých odpolední se u Vás v učebně vystřídaly stovky více či méně nadaných dětí lačných hudebního vzdělání, a Vy jste tak nesčetněkrát vyslechl, jak v Montgomery bijou zvony, pěkně všech pět slok, z toho většinou pod tónem, nad tónem, zcela falešně či mimo rytmus, přesto s laskavým úsměvem na tváři a vždy připraven pomoci, poradit a naučit děti dalším a dalším táborákovým písním (mým osobním vrcholem bylo Až na vrcholky hor Věry Martinové).
Děkuji vám všem a doufám, že se máte dobře, že máte křídy naostřené, učebnice zalepené, všechny erární kytary naladěné a že jste po prázdninách plni sil a entuziasmu. Budete ho potřebovat, až se budete snažit vybrousit a vyleštit zatím hrubé kamínky dětských myslí tak, aby se objevily lesklé struktury když né přímo diamantů, tak alespoň polodrahokamů. Každý rok v září znovu přijímáte velkou zodpovědnost a pomáháte vychovat zástupy mladých lidí, kteří díky vám třeba objeví své skryté přednosti a začnou je rozvíjet. Přeju vám krásný školní rok na jehož konci si budete moct říct, že jste to zvládli, že jste udělali kus dobré práce a že jste zatím nevyhořeli, což je v dnešním vzdělávacím systému možná to nejtěžší.