Seděla jsem v autě před domem mých rodičů a snažila se zaparkovat podélně, což je pro člověka, který neumí bezpečně zaparkovat popředu, pozadu a prostě vůbec nijak, situace skýtající notnou dávku stresu a psychického vypětí. Do ulice vjíždělo malé modré auto. Kvůli vozidlům nahusto parkujícím po obou stranách obrubníku řidič neměl šanci se mi vyhnout, a tak zastavil a čekal, až zaparkuju. Čekal notnou chvíli, než se mi to konečně povedlo, a když jsem celá zpocená konečně zastavila a omluvně vzhlédla na místo čekajícího řidiče, žena v malém modrém autě mi s úsměvem zamávala, v obličeji neměla ani trochu netrpělivosti nebo podrážděnosti nad tím, jak dlouho mi to trvá, projela kolem mě a pak elegantně a na první pokus zaparkovala před svým domem, samozřejmě podélně.
Markéta. V hlavě se mi roztočil kaleidoskop vzpomínek. Mozek funguje ve zlomcích vteřin, takže ještě než jsem došla od auta ke vchodovým dveřím, promítnul mi desítky malých příhod, které mě s Markétou pojily. Markéta totiž byla moje úplně první nejlepší kamarádka.
Od narození jsme bydlely ve stejné ulici, jen pár domů od sebe, a obě jsme stejný ročník, to ale nemohly být jediné důvody, proč jsme si padly do oka, protože naše ulice se skládala výhradně z novostaveb mladých rodin, a dětí v ní žilo kolem třiceti. To už je slušný výběr, když chcete nejlepší kamarádku nebo kamaráda. Volný čas jsme v ulici trávili většinou všichni společně, více či méně rozděleni na holčičí a klučičí skupiny. My holky jsme si hrály nejvíc na školu a nebo s panenkama, a kluci na asfaltu mastili hokej s tenisákem, což nás holky moc nebavilo, výjimkou byla Pája, která s hokejkou vynikala i nad kluky a pozdeji excelovala též v judu. Když se ale společná zábava z nějakého důvodu nekonala, vždycky jsem běžela před Markétin dům, abych zazvonila na zvonek a zeptala se její mamky, jestli půjde Markéta ven.
Pamatuju si, jak jsme ve druhé třídě kdesi sebraly červenou rtěnku a zcela neprofesionálně si zmalovaly huby, přičemž jsme se neomezovaly na rty, naopak jsme nevynechaly ani jejich širší okolí, a pak jsme chodily po zahradě a pronášely větu “Dnes mám rande, musím být sexy,” což byla replika z nějaké reklamy právě na rtěnky. Připadaly jsme si okouzlující a dospělé, naše matky však tento názor nesdílely, když z nás a z oblečení tu rtěnku večer drhly. Pakliže jsme zrovna netestovaly makeup, kreslily jsme si rozložené na podlaze našich pokojíčků, hrály si na princezny, stavěly si domečky z dek, skládaly puzzle a o pár let později si nahlas předčítaly z časopisů Bravo Girl, Top dívky a z knih Tisíc dívčích otázek či Dívčí rozhovory, ze kterých jsme čerpaly základní i pokročilé informace o vztazích a sexu.
V první třídě jsme si spolu sedly do lavice. Naše příšerná učitelka nás sice brzo rozsadila, protože jsme pořád štěbetaly, a nádavkem nám přidala ještě pár pohlavků, ale my jsme si spolu za rok sedly zase a to už nám vydrželo až do čtvrté třídy, kdy jsem zažila první životní zradu, protože Markéta si na začátku školní roku sedla do lavice s jinou holkou a vůbec mi to předem neřekla, takže jsem toho prvního září stála před naší obsazenou lavicí jako blbeček a snažila se nebrečet.
Tímto dnem naše přátelství skončilo. Bylo to jako rozchod, což je zvláštní, protože narozdíl od milostných vztahů, které buď ukončí jedna strana, a nebo se oba domluví, že už spolu nechtějí být, zanikají ty přátelské postupně, nepozorovaně a spíše se rozplynou do ztracena. Na kamarády si nečiníme výhradní právo, tak jako si ho činíme na partnery, předpokládá se, že budeme mít více přátel, takže to, že se zrovna s někým bavíme víc a druhého odsouváme do pozadí, automaticky neznamená, že je tomu starému přátelství konec. Nikdy si neřekneme, tak čau, já už mám jiný kamarády, tebe už nechci. Takhle přímočaře to asi můžou udělat právě jenom děti.
S Markétou už jsem se na základce skoro nebavila. Je zvláštní, jak se v kolektivu dvaceti dětí zvládnete vyhýbat jednomu konkrétnímu člověku. Nejdřív jsem byla děsně smutná, ale pak jsem sama sebe přesvědčila, že Markéta jako kamarádka za moc nestála a že už mě nezajímá, když se ke mně takhle zachovala, a později jsem nad ní dokonale ohrnovala nos. Ještě na gymplu jsem byla tak uražená, že jsem ani nepřijala její žádost o přátelství na facebooku. Proto, že si tenkrát v deseti letech sedla do lavice k jiné holce.
Teď je mi třicet a samozřejmě vím, jak nekonečně hloupá ta mnohaletá uraženost byla. Markéta si se mnou prostě přestala rozumět a ta nová kámoška pro ni byla z nějakého důvodu lepší než já. Ty bláho, to byl teda prohřešek. Ale vysvětlete to malý holce, která si najednou nemá s kým stavět domečky z dek.
Do třicítky jsem okruh přátel vyměnila několikrát. Mnoho přátelství vyšumí. Vyčerpají se, jsou součástí jen určitého životního období, splní svou funkci a zaniknou. Ne, nikdy po Markétě už jsem s žádnou kamarádkou nezažila tak definitivní rozchod, všechna ta kamarádství vyšla do ztracena sama, přirozeně. Intenzita kontaktů slábla a slábla, až zcela ustala, a zbylo jen pár vzpomínek a několik propojení na facebooku. Poměrně úzká skupina mi zůstala dodnes. Jsou to ti, se kterými si mám co říct, i když se vidíme jednou za tři měsíce, nebo s nimi naopak trávím čas pravidelně. Potřebuju je ve svém životě, chci je tam, protože jsme spolu rostli, vyvíjeli se a vzájemně se formovali. Už nehledám kamarády, se kterými se jen chodí pařit a do hospody, i když ve své době to nebylo vůbec špatný.
Až budu u našich příště, zastavím se u Markéty. Má dceru, kterou už u nás v ulici naučila jezdit na kole, mamka říkala, že je moc šikovná. Vezmu víno, čokoládu a zazvoním na její zvonek. Hrozně ráda bych věděla, jak se má, a taky jí řekla, že jsem i díky ní měla krásný dětství, na který ráda vzpomínám. Protože první lásku i první nejlepší kamarádku si člověk pamatuje navždycky.