Že dovolená s batoletem není tak úplně dovolená, to ví asi každý rodič. My jsme to nevěděli, ale teď už to víme taky. Já už jsem to tedy trochu tušila, protože vím, jak se moje dcerka chová, jelikož jsem s ní každý den a celý den, ale nějak ve mně přetrvávaly vzpomínky na naši poslední dovolenou v Chorvatsku v roce 2018, kterou jsme s Winem absolvovali ještě jako svobodní a velmi zamilovaní, jezdili jsme si autem křížem krážem po pobřeží, nachodili jsme kilometry v rozpálených uličkách starobylých chorvatských měst, koupali se na odlehlých kamenitých plážích, jedli v přístavních tavernách místní speciality a večer popíjeli na terase s výhledem na moře.
Tak přesně takové to letos nebylo.
Nebudu se tady rozepisovat o tom, jak se teď Panenka vzteká, jak běhala po pláži a se smíchem házela lidem pantofle do moře, jak brala cizím dětem hračky, protože byly samozřejmě atraktivnější než ty její, okoukané, jak v restauracích záměrně vydávala dávivé zvuky, až se za námi ostatní hosté otáčeli, nebo jak jsme každý večer v devět s Winem apaticky seděli na gauči a s pocitem naprostého vyčerpání tupě sledovali fotbalové EURO. Byla to prostě jiná dovolená – taková, kde už se nestaráte jen sami o sobe, ale hlavně o zábavu, zdraví a plné bříško malého raracha, dovolená rozhodně méně pohodlná a vůbec ne odpočinková, ale samozřejmě taky hezká, svým způsobem. Skutečné highlighty naší dovolené však byly dva. Tím prvním byly mé boty do vody.
Boty do vody jsou obecně mé nejméně oblíbené téma, co se týče dovolené v Chorvatsku. Asi se shodneme, že jsou obecně dosti neestetické a nesexy, ale mě to bez nich na těch kamenech prostě bolí a taky se bojím mořskejch ježků, takže je holt nosím. V tom roce 2018 jsem si koupila botky docela hezké, vypadaly jako perforované plastové baleríny a ani jsem se v nich moc nestyděla, jenže asi během stěhování se nám celá “mořská” taška s ploutvemi, potápěčskými brýlemi a botami do vody ztratila beze stopy. Pořád jsem doufala, že ji někde na půdě najdu, proto jsem nové boty nesháněla, pořídila jsem je jen Panence, a mamka mi dobrácky nabídla, že jestli je nenajdu, tak si můžu půjčit ty její z Decathlonu, že jsou sice asi o číslo menší než potřebuju, ale v nouzi poslouží. Namítla jsem, že já jsem teda měla hezčí, načež máma opáčila, že to měl každej, hezčí boty než oni s tátou, ale zase stály stovku, takže jakýpak copak. Popadla jsem je teda u našich ve skříni, strčila si je do kufru, že kdyby něco, a odjela jsem, a protože ani při důkladném prohledání jsem mořskou tašku s mými botkami doma nenašla, odjely tyhle ohyzdy na dovolenou s námi.
První den po sestupu k moři jsem si boty vyndala z plážové tašky s tím, že si je co nejrychleji nazuju a nepozorovaně s nimi zajedu do vody, jenže to nějak nešlo. No aby taky jo, od našich jsem si totiž přivezla toto:
Ano, byla to jedna bota velikosti 39 (mojí mámy) a jedna bota velikosti 45 (mýho táty), zato obě levé. Já mám nohu velikosti 41. Statečně jsem je tam ale celý týden nosila, stačilo si ráno vybrat, kterou nohu budu mít zdeformovanou co do délky a kterou co do tvaru. A to nade mnou ještě visela hrozba, že jestli tam ty boty někde zapomenu, tak už si v nich nezaplavou ani máma, ani táta, protože bych jim tím pádem znehodnotila oba páry.
O druhý vrchol se postaral můj muž, nadšený amatérský běžec, který všechny rodinné dovolené pojímá zároveň jako tréninkový kemp a podle toho také vybírá lokality. Opatija tentokrát zvítězila proto, že je obklopena strmými kopci vhodnými pro sbírání nastoupaných metrů, což jsem při kilometrovém výstupu od pláže k apartmánu skutečně neocenila.
Jednoho rána se vydal na několikahodinový výběh na nejvyšší vrch okolí, a když už svou cestu stáčel k návratu, začaly mu slzet oči. Po chvíli skoro neviděl a když se dopotácel na ubytování, měl už obě oči opuchlé na pouhé škvírky a po těle mu naskákaly rudé fleky. Někde na tom nejvyšším vrchu očividně rostla záhadná cizí květina, na kterou má Win vysokou alergickou reakci. S rozčilenými nadávkami na adresu běhání jako takového a nezodpovědnosti mého muže jsem zahájila ošetřování a nacpala do něj léky na alergii a taky několik kapek Panenčina fenistilu, díky čemuž mu oční víčka poněkud splaskla, rozhodně ale ne zcela, a obličej mého manžela se ustálil na výrazu osoby s Downovým syndromem. I přes svou indispozici Win hrdinně souhlasil, že s námi půjde k moři, protože chladná voda by mu mohla pomoci, naložil si na záda Panenku, do ruky tašku s kyblíčkem, konvičkou, lopatičkou a bábovičkami a vyrazili jsme.
Pohledy lidí na pláži byly k nezaplacení. Nejprve spatřili opuchlého Winstona, poté se podívali na mě a na naši dceru. Úplně jsem si představovala jejich myšlenkové pochody. Hele, on je asi nějakej postiženej… ale manželku má normální, je teda trochu tlustá, ale normální. Ta teda musí bejt hustá, že si ho vzala! A jaký maj pěkný dítě. Tak vidíš, taky můžou mít postižený lidi zdravý dítě, ale já bych do toho teda nešla, takovej risk…
Velkoryse jsem se rozhodla mu nepřipomínat první den naší dovolené, kdy mi řekl, že bych si místo bikin mohla už vzít ty těhotenské plavky, protože zatím ještě není zcela jasně poznat, jestli jsem těhotná, nebo jenom tlustá, tak aby bylo jasno, že on teda tlustou manželku nemá.
No a protože každý fanoušek českého filmu ví, že po druhé dovolené v Jugoslávii následuje druhé dítě, je jasné, že příští rok se k moři nevydáme. Pravděpodobně ani ten další, ale pak! Pak si tu nádheru zase nenecháme ujít.
A pokud hledáte něco na sebe pro nadcházející podzim, kupte si to na na našem novém eshopu Z Paříže. Ať to do roka dotáhnu do Forbesu, nebo aspoň na Lipno.