O posledním sněžném víkendu jsme vzali s Winem děti na sáňky. Kolem nemáme žádné kopce, děti jsme jen hodinu potahali po zasněžené cyklostezce a díky tomu jsme také zjistili, že letos rozhodně nepojedeme na hory. 

Abyste věděli, jak to u nás vypadá, když jdeme v zimě ven: nejprve se všichni hodinu oblékáme a musíme vyvinout nemalé diplomatické úsilí ohledně starší dcery (ponožky tlačej, oteplováky vaděj, svetr škrábe, rukavice padaj, následuje záchvat vzteku a rvaní již oblečených oděvů dolů, načež můžeme začít znovu), pak jsme čtyřicet minut venku, načež začíná mladší dcera brečet, že je jí zima. V této fázi já jsem již značně podrážděná a vykřikuji, že nechápu, že jsme  se na to nevysrali, a proč teda vůbec někam chodíme, a po zbytek odpoledne se z toho doma léčím vaječňákem, co zbyl od Vánoc, protože zásoby jsem rozhodně nepodcenila. Abych tohle trauma zažívala ještě někde v apartmánu v Peci za dvacet tisíc na týden, to po mně nikdo nemůže chtít. 

“Já netuším, jak jsme mohli loni zvládnout ten Harrachov,” přemýšlím nahlas. “Dyť Sněhurce byly teprve dva měsíce a my jsme ji táhli v kočárku na Mumlavský vodopády. A Panenka ještě skoro nic neušla.”
“Tam určitě taky řvaly, jenom my už jsme to zapomněli. Takhle to mozek dělá, aby lidi měli další děti,” povídá Win. “A náhodou, Harrachov byl dobrej, tam měli toho světlýho Primátora, co měl osm procent, to si pamatuju.”
“Ty si nepamatuješ, jestli děti brečely, ale pamatuješ si, jaký tam měli pivo?”
“Ten Primátor mě právě zaujal, že měl tolik procent,” vysvětloval manžel, když jsme doma rozbalovali děti pěkně vrstvu po vrstvě z kombinéz, punčocháčů a termotriček. 

To máma s tátou se na hory taky nechystají, zato se chystají na Velikonoce do Budapešti. Už tam jedou poněkolikáté, tak jsem se při telefonickém rozhovoru s mamkou trochu divila, že se taky nechtějí podívat někam jinam. A že nám se třeba hodně líbí v Polsku, který je kousek, mají tam moc pěkná města i přírodu a dovolená tam nestojí majlant.

“Já bych i jela,” říkala máma, “ ale táta nechce. Prej tam maj hnusný pivo.”
“A kvůli tomu už nikdy nepojedete do Polska? A co pil na Kanárech? Neříkej mi, že tam měli pivo dobrý.”
“Tam pil Stellu, to mu nevadilo. A hlavně ty koktejly, ale ty se prej dají pít jenom u moře.”

Podivila jsem se, že se mamka musí ve výběru dovolené omezovat na země, kde mají dobré pivo, a večer jsem to líčila Winovi jako vtipný fakt.
“Tak řekni tátovi, že do Polska klidně můžou. Ale ať si koupí na večer na pokoj plechovkovej Zywiec, ten docela šel. Takový klasický europivo, ale měli dobrej tmavej Porter. Hlavně ať si nekupuje Zubra.”

A tu mi začalo svítat, proč my nejezdíme do Itálie, teda kromě toho, že máme děti a veškeré cestování je pro nás nyní poněkud stresující.
“Hele Wine, a co kdybysme v létě pro změnu nejeli do Chorvatska, ale do Itálie? Je to zhruba stejně daleko, to Chorvatsko navíc začíná bejt předražený a je tam strašně moc lidí.”
“Prosím tě, ty jejich patoky v Itálii, to se vůbec nedá chlastat. Tam stojí za to jedině víno. Kdežto v Chorvatsku je to fajn. Hlavně Ožujsko, Karlovačko mi teda taky moc nechutná, ale na Chorvaty dobrý.“
“Takže my můžeme jezdit na dovolenou jenom tam, kde mají dobrý pivo?”
“No, a ještě kde jsou kopce, abych tam mohl trénovat běhání v horském terénu.”

Takže, mami, promiň, že jsem se ti smála. Tvůj rádius zemí, kam se můžeš podívat, se odvíjí jenom od piva. Můj se odvíjí od piva a kopců, a tam je průsečík ještě menší. Zatím mě to ale nemusí mrzet. Letos určitě k moři nepojedeme, přečetla jsem si totiž svůj příspěvek z léta 2021 a uznala jsem, že na koupališti v Úvalech bude taky dobře a když tam budu zažívat mentální breakdowny, bude mě to stát jenom sto korun za vstupenku na koupaliště plus projetý benzín, a to se dá.