Každá lokalita je krásná, když cestujete s těmi správnými lidmi. Pochopila jsem to o víkendu, kdy nastal čas našeho skvělého výletu do Říma.
Celej rok sedím doma na zadku a tak nedisponuji věcmi, které jsou na cesty potřeba, například základním příručním zavazadlem do letadla (přece si nebudu připlácet za velkej kufr, copak kradu?) Po obhlídce cen příručních zavazadel jsem usoudila, že si kufr raději vypůjčím, protože opravdu nekradu a protože fond na rande s Michalem Kadlecem už jsem vyčerpala. Zavazadlo mi den před odletem zapůjčil Robin, předávka proběhla ve spěchu před vchodovými dveřmi, takže jsem bohužel nedostala školení.
Do odletu zbývalo dvanáct hodin a já kufr ještě nedokázala ani otevřít. Neměl totiž normální zip, ale takový plastový hejbátka na straně, které jsou koncipovány pro manuálně zručnější lidi, než jsem já, ve chvíli, kdy už jsem si s hrůzou představovala, jak jedu do města módy s igelitkou, se mi ho konečně podařilo otevřít, jenže pak mi to zase nešlo zavřít a já seděla nad kufrem a bulela, že se mi tam nic nevejde a že nemám kluka, protože ten by mi kufr jistě otevřel a zavřel a ještě mě ráno odvezl na letiště.
Protože jsem si ale kluka do odletu najít nestihla, ráno jsem musela jet městskou, což trvá pouhé dvě hodiny, při prvním přestupu jsem navíc zaznamenala, že se mému půjčenému kufru záhadně vytratilo jedno kolečko, tím to ale neskončilo, protože plast kufru se loupal dál a dál a než jsem dojela na letiště, držela na něm už prakticky jen rukojeť. No nic, kufr jsem nechala na letišti obalit fólií (za sto pade!), díky čemuž se nám ho podařilo dovézt až do hotelu, kde se mi už pokojně rozsypal u nohou.
Předtím jsme ovšem absolvovaly únavné martyrium s ubytováním, kdy se nám obsluha recepce snažila tvrdit, že pokud neudáme číslo své kreditní karty, ubytovány nebudeme. Což o to, já mám na kartě stabilně tak dva tisíce, takže bych jim to snad i napsala, už jsem měla hlad a potřebovala jsem čůrat, Kofila mi to ovšem striktně zakázala, protože pracuje v hotelnictví a mooooc dobře ví, co se může a nemůže, a s brýlatým recepčním vyjednávala tak zostra, až mi ho bylo líto, a pokoj jsme nakonec dostaly i bez čísla.
Ona je Itálie dobrá, jedinej problém je, že to tam všechno řídí Italové. Třeba ventilace v pokoji nám řvala hlasitostí mořského příboje, záchod protejkal a pokoj jsme měly nejmenší na patře, řekla bych, že to možná mělo co do činění s tím, jak Kofila jednala s recepčním, na druhou stranu jsem byla ráda, že mi nikdo nevyčte kreditku, takže jsem po večerech hukot ventilace zenově odmeditovala a kamarádce nic nevyčítala.
Na dovolené zjistíte o svých přátelích různé dosud neznámé věci. Tak například Sisina a její máma jsou turističtí fašisté. Já do toho Říma jela pod podmínkou, že mi Sisina zařídí letenku a ubytování a já se nebudu muset o nic starat, což se také stalo, a Sisina si vzala na starost i program ve městě, které sama celkem dobře zná, tudíž nám naplánovala výlety. Použití metra bylo z principu zakázané, protože “To stojí euro pade, no nejsem blázen a všude je to kousek”, což mi ale nevadilo, protože jsme si řekly, že v pátek dáme Vatikán a v sobotu světské památky, jenže plán se za cesty podezřele změnil a poté, co už jsem v pátek viděla Collosseum, Forum Romanum a takovej ten pomník neznámému vojínovi, a stále jsme nebyly ve Vatikánu, začala jsem být trochu rozladěná, tím spíš, že jsme od snídaně neměly v ústech, už byly dvě hodiny odpoledne, a časy obědů a svačin já dodržuji jako nic jiného. Kofila byla podrážděná, protože měla od rána pouze dvě kafe a tři cigára a už se pomalu začínala třepat, takže jsme na takovém velkém náměstí s fontánami řekly, že tímto se naše skupina dělí na dvě jednotky po dvou a sejdeme se v hotelu. Poté už bylo všechno v pořádku, s Kofilou jsme proplouvaly městem tempem fontána – pizza – káva – starobylá budova – cigáro – káva – zmrzlina – cigáro – cigáro – káva, a v sobotu už jsme na tajňačku použily i metro.
Dovolená se vyvedla, na tržišti jsem koupila nový kufr a zbytek osazenstva i nějaké ty kabelky a klobouky, po večerech jsme se bavily pitím prosecca ze sámošky a pomlouváním svých bývalých partnerů, což jsme doplnily prezentací jejich nelichotivých fotografií, při odjezdu Kofila jen tak pro formu seřvala recepčního a poté už jsme se pokojně odebraly zpět do Prahy.
O osudu svého kufru Robin ještě nic neví. Doufám, že se mu ten nový z tržnice bude líbit a že tím naše přátelství neutrpí.
A tohle u nás bude v létě hitem, uvidíte.