Už pár měsíců pracuji na hlavní pracovní poměr. Jak to doma zvládáme je vyprávění na jiný, samostatný příspěvek. Jak to zvládám já se zatím zdráhám hodnotit, nicméně pořád se cítím spíše jako člověk stavěný na poloviční úvazek, jelikož ráda čtu a mám všelijaké společenské aktivity, které v plném pracovním vytížení nemohu provozovat, avšak manžel k této skutečnosti zůstává hluchý, a tak mi nezbývá než po boku většinové populace vytvářet hodnoty od devíti do pěti či od osmi do čtyř, jelikož to si u našeho zaměstnavatele mohu nastavit.
Minulé úterý mě v kanceláři zastihla cvičná evakuace. Nemohla jsem s jistotou určit, že je cvičná, ale jisté náznaky tu byly. O den dřív se například ve firemním intranetu objevil článek nazvaný Co dělat v případě evakuace, který jsem sice rozklikla, ale po přečtení perexu vyhodnotila jako nepříliš zajímavý a jeho dočtení odložila na neurčito.
Úterní ráno pro nás doma bylo neobyčejně náročné, nestihla jsem se nasnídat, k situaci doma se přidala ještě neutěšená situace v dopravě, a tak jsem do kanceláře dorazila až třicet minut po deváté, cestou jsem si ale stihla koupit ještě velké cappucino a zapečené panini v Costa Coffee, protože už na eskalátorech jsem měla pocit, že pokud mi bude nadále klesat hladina krevního cukru, tak určitě zkolabuju ještě před příchodem do budovy naší instituce, a asi tři minuty poté, co jsem si pověsila kabát na věšák a dosedla do ergonomické kancelářské židle, se budovou rozezněl poplach a pokyn k evakuaci.
Znejistěla jsem. Kolegové se v klidu zvedali a oblékali, což značilo, že se pravděpodobně jedná spíš o cvičný poplach, ale co kdyby náhodou. Bundu jsem si zase oblékla, koukla jsem na svůj nový krásný designový batoh od tchánečka, který bych určitě nechtěla nechat v případné hořící budově, a ještě mi blesklo hlavou, že pokud by tady skutečně hořelo, určitě bych měla zachránit i tu látkovou tašku s osmi knihami na vrácení do městské knihovny, a hned jsem si představila, jak asi knihovnicím vysvětluju, že ty knihy nemám, protože mi v kanceláři bohužel shořely.
Nasoukala jsem se tedy zpátky do kabátu a čepice, batoh jsem si hodila na záda, těžkou tašku přes rameno, do jedné ruky jsem popadla kelímek s kávou, do druhé balíček s panini a takto jsem se evakuovala k východu. Kde máme shromaždiště jsem odhadovala pouze podle směru ostatních.
Z celé evakuace jsem tak provedla správně asi jenom to, že jsem nejela výtahem. Kolegové bez zavazadel, bez tašek do knihovny a rozhodně bez kávy a jídla se svižně pohybovali k východu, já jsem se loudala na chvostu jako bába s nůší, šéf bezpečnosti v budově na mě nelibě zahlížel a já si říkala, že jsem si ten jeho článek včera asi fakt měla přečíst. Mohlo mě ale hřát u srdíčka, že těch třicet minut, co jsme pak na shromaždišti strávili, mi dělala společnost dobrá káva a že kdyby skutečně hořelo, zachránila bych jak svůj batoh, tak knihy.