Kofila a Námořník

Kofila si před časem našla kluka. Stále jsou ve fázi zvykání a někdy to není úplně snadný, ale myslím, že je s ním doopravdy šťastná a mám z toho radost. Můžu hrdě říct, že na jejich seznámení jsem měla docela velký podíl, protože proběhlo v jistém zajímavém pražském baru po našem koncertě, který se konal právě tam.

Je docela důležité zmínit, že v tom baru vám na objednávku “dvojky červeného” podají v zavařovačce bez uzardění nefalšovanej rybízák. Ještě horší je, že vám to samozřejmě chutná, protože je to slaďoučký, a tak ani nemáte pocit, že pijete alkohol, až do tý doby, než se ráno posadíte na posteli a mozek se vám snaží proskočit čelní stranou lebky. Natankovala jsem už před koncertem a tankovala jsem i během koncertu, v přestávkách mezi jednotlivými písněmi, kdy Felix ladil a pronášel vtipné průpovídky. Po koncertě už jsem tedy měla slušně natankováno, a jak jsem si všimla, natankováno měly i Sisina s Kofilou, které mě na koncert přišly podpořit, a dokonce i Áňa, která dorazila navzdory natřískanému korporátnímu pracovnímu tempu. Po mém nejistém sestupu z pódia mě mé dívky odtáhly k baru, abychom tam hudební produkci náležitě oslavily, a tam jsme si ho všimly.

Bylo by spíš divný, kdybysme si ho nevšimly, protože byl za barem. Nastoupily jsme na něj jak hejno harpyjí, ale on všechno ustál, tak moc byl odvážný. Přiznejme si, že vypadal trochu jako vágus. Vysokej, hubenej, dlouhý vlasy a vousy. Přiznejme si ovšem také, že pro jistou míru vágusovství máme celkem slabost, a že náš barman měl navíc na sobě modrobíle pruhované triko, a jelikož pro námořníky máme snad ještě větší slabost, než pro váguse, bylo skoro jisté, že se nás chlapec do konce večera nezbaví.

Měla jsem asi tak tři promile, takže jsem si připadala strašně vtipná a okouzlující. Začala jsem se našeho Námořníka vyptávat, jestli má někde vytetovanou kotvu a jestli nám ji ukáže, Kofila přidávala, jestli také rád cestuje do dalekých krajů a má smysl pro dobrodružsví. Poté chtěla vytáhnout velký triumf – svůdné připálení cigarety, a sklonila se k obrovské svíčce, která hořela na baru.

“Hele, nesmíš si připalovat cigaretu o svíčku. Když to uděláš, umře někde námořník”, zarazila jsem ji v jejím počínáním. Tohle moudro jsem se totiž asi o hodinu předtím dozvěděla od Mácy a od Náčelníka, kteří se přišli na koncert své oblíbené kolegyně také podívat.

“Tak to bys opravdu neměla dělat,” zavrněl na Kofilu Námořník přes bar, a mně už bylo jasné, že tady to půjde rychle, a pomalu jsem vyklidila prostor.

Jak jsem předpokládala, šlo to opravdu rychle, dvojice si domluvila první randíčko a za měsíc už Námořník prakticky bydlel v Kofilině výstavním novém bytě v Holešovicích, prozradím, že ji utáhl na kafe, cigára a na postel, ufufuf, to, co mi vyprávěla, jí teda docela závidim, je vidět, že skutečné klenoty se skrývají pod nečekanou slupkou a že mé životní krédo “Ksicht chlapa nedělá” opravdu platí.

Po nějakém čase si naše dvojice jakožto společnou investici do domácnosti pořídila Playstation, takže se teď mohou hádat, kdo kdy bude hrát, a jednoho dne, kdy Námořník vyspával po noční, udělala Kofila velkou špatnost. Samozřejmě, že to neudělala naschvál, ale prostě se jí nějak povedlo ve hře Diablo vymazat Námořníkova lovce démonů úrovně dvacet a nahradit ho mniškou úrovně jedna. Když se Námořník probudil a tu hrůzu se dozvěděl, prej ani nemluvil, odpoledne se ale trochu uklidnil a Kofila ho dokonce vytáhla na procházku.

Bylo horko. Jelikož byla neděle, Kofila se nastrojila jako na promenádu, protože neděle je slavnostní den a svátky my držíme. Námořník si vzal jedno ze svých tří triček, kraťasy a pohory, během procházky Stromovkou navíc zjistil, že je mu opravdu teplo a opatrně se Kofily zeptal, jestli by jí nevadilo, kdyby si sundal triko.

Místo toho, aby Kofila dle své přirozenosti ostrým hlasem zavelela “To teda vadilo, vidíš snad, že já bych tady chodila polonahatá, a triko si dle společenských norem můžeš svléknout leda tak na pláži, no vopovaž se”, statečně pravila, že nevadilo, měla totiž špatné svědomí z toho, že mu vymazala lovce démonů.  A tak se Stromovkou ruku v ruce procházeli hotelová manažerka Kofila s porcelánovou pletí bez jediné chybičky, s uhlazeným účesem a v letních šatech s čínskou výšivkou, a tři týdny neoholený Námořník v pohorách a bez trika. Moc mě mrzí, že jsem nešla kolem, fotka jich dvou na nedělní procházce by se stala perlou mého instagramu.

A tak je Kofila důkazem, že láska je slepá, a že některé diamanty potřebují čas a kvalitní brus. Moc se těším, až Kofila předvede Námořníka doma, a své mámě, elegantní učitelce se zálibou v šátcích a brožích, řekne “Mami, to je Námořník, mezi jeho koníčky patří spánek, alkohol a zahálka. Budeme se brát.”