Mám ráda Valentýna a vím, že není moc populární to přiznat. Odpůrci poukazují, že je Valentýn americký komerční svátek, což je do jisté míry pravda. Má ale svůj původ už ve starém Římě (svatý Valentýn byl kněz, který přes zákaz císaře Claudia II. oddával vojáky s jejich milými a za to byl následně popraven, jeho svátek pak splynul s římskými pohanskými oslavami Lupercalia), velký vzestup zažil v Anglii a Spojených státech v devatenáctém století, kdy si lidé hojně a někdy i anonymně posílali “valentýnky” poštou, na čemž si výrobci přáníček i poštovní instituce značně nahrabali, ale to si můžete jednoduše najít na Wikipedii. Takže ano, Valentýn jistě je komerčním svátkem, radují se z něj majitelé restaurací, klenotnictví, květinářství i výrobci čokolády, to ale neznamená, že jím budu okázale opovrhovat, jednak by bylo proti mému přesvědčení nadávat na den, kdy se tak nějak tradičně chodí s partnerem do restaurace na jídlo, a druhak neopovrhuji ani Vánoci, a pokud se z Vánoc ve druhé polovině dvacátého století neudělala dojička na peníze, tak už nevím, z čeho jiného. Dost totiž záleží na tom, jaké si ti svátky uděláte.
Aby bylo jasno, když jsem byla singl, tak mě Valentýn trochu štval, ale ne proto, že by mi vadilo, že je to americkej či komerční svátek a bla bla, ale proto, že jsem ho sakra neměla s kým slavit a že jsem taky chtěla dostat čokoládu ve tvaru srdce a pěknej blyštivej šperk, co neurazí žádnou krasavici, ale místo toho jsem seděla doma na zadku, koukala na Pretty Woman a k tomu pila maximálně tak levný hnusný červený z večerky.
Trávit čas s partnerem je důležitý. Jo, víme to každej, když se to takhle řekne a napíše, je nám to všem jasný. Jenže, jakej je vlastně čas, kterej spolu trávíme? Možná se v šest večer sejdeme doma po práci. Navečeříme se, zběžně probereme, jak jsme se měli. Možná u toho po očku sjíždíme instagram a pak si třeba společně sedneme k Netflixu. Dáme jeden dva díly seriálu a jdeme unavený spát. Jo, určitě jsou mezi náma chlapi, kteří nosí svojí ženě kytky jen tak, bez konvenčního důvodu svátku či narozenin, nebo uvědomělý holky, který nechávaj svýmu klukovi po bytě drobná překvapení, v pondělí ráno si přivstanou a s láskou usmaží lívance s javorovým sirupem, ale já to nejsem, je mi líto. A od tý doby, co máme dceru, jsem fakt ráda, že si večer po uspávání lehnu na gauč, mám dvě hodinky klidu a můžu si třeba číst.
Běžnej život romantice moc nenahrává. Takže taková ta obligátní věta, že “Nepotřebujeme přece nějakej den v kalendáři, abysme si ukazovali, jak se milujeme”, tý já nevěřim. Potřebujeme. Znám páry, kterým skvěle funguje, když si jeden večer v týdnu vyhradí jen pro sebe a jdou na rande. Sami dva, bez dětí, věnují se jeden druhému. Věřím, že právě za takových večerů jsou rozhovory hlubší, nejdou jen po povrchu každodenního běhu domácnosti a rodiny, partneři zažijí něco společně a mají se v týdnu na co těšit. Záleží na nich, jestli si zajdou do kina, na večeři, do posilovny, do vířivky, na procházku, do hodinového hotelu nebo jestli dělají něco úplně jiného. Je to sice klišé, ale čas je opravdu to nejlepší, co můžeme druhýmu dát, a právě společným prožíváním vztah roste, rozvíjí se a utužuje. Já a Win jsme nevyráželi na rande každý týden, minimálně dvakrát do měsíce nám to ale vždycky vyšlo. Teď máme Panenku a ta je zatím moc malá na to, abychom ji nechali na hlídání babičce, časem se snad k večerním vycházkám do společnosti zase vrátíme. Je to skvělý a je to důležitý, vždycky jsme si potom řekli, jak nám to prospělo.
A pro ty, kteří nemohou nebo nechtějí mít večery s partnerem takto naplánované, může být svátek svatého Valentýna skvělou příležitostí, kdy si společně něco užít. Je to jednou za rok a upřímně, neznám člověka, kterému by vadilo strávit večer s milovanou osobou, byť by to byl přímo valentýnský odpůrce. Nikdo neříká, že si musíme dávat opulentní dary a pít drahý šampaňský.
Dříve jsme chodili na Valentýna na večeři do skvělých restaurací, kde jsme si dávali kompletní menu s předkrmem a dezertem a já to milovala. Oblíkla jsem si červený šaty a podpatky, udělala si pěknej makeup a byl to pro mě takovej slavnostní večer. Letos nám to nehrozí, ale asi si všichni tři vyrazíme na dobrou snídani, nejspíš do nějakého podniku, kde mají přebalovací pult a kde jim nebude vadit mimino koulející se na dece u našeho stolu. A já se odpoledne možná hecnu, zakurtuju Panenku do houpátka a zatímco jí budu jednou rukou přehrávat divadlo s maňáskem srnečka, vyfiknu malinový tiramisu, protože bude mít Win radost, až přijde po práci utahanej domů. Každej tejden to nedělám, bohužel.
Valentýn je fajn, my si ho určitě užijeme. I normálně víme, že se máme rádi, ale není od věci si to občas připomenout.