Zase mi to nevyšlo. Nevyšlo to s dalším klukem a můj převládající pocit je apatie. Apatie a marnost. Smutek samozřejmě taky, ale hlavní myšlenka je “Hm, takže zase.” Brečet se mi nechce, na to jsme spolu nebyli tak dlouho, vlastně jsem už s jedním klukem nestrávila dobu delší než pár týdnů ani nepamatuju. Nebudu ze sebe dělat chudinku. Několikrát se stalo, že komunikaci ukončil muž, několikrát jsem to odpískala sama, prostě proto, že něco chybělo. Konkrétně ta pomyslná jiskra.
Přemýšlela jsem, jestli si to trochu nekomplikuju. Nikdo není dokonalej, ale dokonalost ani nehledám, jen si prostě přeju, abych svýmu klukovi mohla říct, co mě trápí a z čeho mám radost, a on aby to pochopil. Přeju si, aby se mi po těle rozlil radostnej pocit, kdykoliv ho uvidím přicházet, a aby se mi po něm stýskalo, až se delší dobu neuvidíme. Není to zas tak moc, ale bohužel, tyhle základní věci jsem u většiny kandidátů postrádala.
Možná, že v pětadvaceti letech už nemůžu očekávat, že budu do chlapa zblázněná. Možná, že takový pocity má člověk, kterej se zamiluje v osmnácti, a prožívá všechno tak intenzivně, protože neřeší, čím se jeho protějšek živí, jaký má životní cíle a jestli by se hodil do rodiny. Možná by mi měl stačit někdo, s kým si mám co říct a kdo mě neštve už u ranního kafe. A možná nemám očekávat zázraky a brát, co je.
Jenže pak si vzpomenu na chvíli, kdy jsem poprvé v zakouřeným kulturáku viděla Davida, na to, jak mu do velikejch modrejch očí padaly rozcuchaný vlasy, a já hned věděla, že je to ono. Nebo na první večer, kterej jsem strávila s Pistolníkem, a na tu květnovou noc, kdy jsme seděli v Grébovce na lavičce a pili z lahve tuzemák a levný víno.
Chybí mi, jak se David smál, když jsem zapomněla zapnutou plotýnku a pak vybíhala ven s hořící pánví. Jak si ze mě dělal srandu, když mě porazil ve fifě, což bylo skoro pokaždý, a jak se skláněl a kryl si rukou plamen, když si zapaloval cigaretu. Chybí mi Pistolník a jeho tetovaný paže, ve kterých jsem se cítila tak bezpečně. Chybí mi, jak mi tolikrát volal zrovínka ve chvíli, kdy jsem si dopřávala odpoledního šlofíčka, a když jsem se ohlásila rozespalým chraplákem, tak na mě spustil “Hele, Divoká, to už zase chrápeš? No to snad nemyslíš vážně? Takže já se za půl hodiny stavim a jdeme ven.”
Ještě teď cítím slaboučkou ozvěnu toho tlaku na hrudi, když si vzpomenu na chvíli, ve které mi David řekl, že už mě nemiluje. A taky jak se mi o pár let později rozsypaly představy o štěstí, když jsem se dozvěděla, že Pistolník skončil stejně, jako žil: Kdy chtěl, jak chtěl, podle svýho, bez rozloučení a bez vysvětlení. A jak mi pak připadalo, že nikdy nic už nebude dobrý. Na ten pocit, že mě tady nechal samotnou.
S Davidem jsem strávila pár let a s Pistolníkem pár měsíců, ale jsou to právě oni dva, který si budu pamatovat nejvíc.
A kvůli tomu taky chápu, že když vám v životě přijdou na ruku dvě esa, tak se pak prostě nemůžete spokojit s umolousaným kulovým spodkem s ohnutým růžkem. S flekama od kafe. Na to, abych byla s někým, u koho nebudu mít pocit, že je to něco výjimečnýho, jsem moc velkej idealista. Na to, abych brala, co je, ještě není čas. A navíc… V balíčku jsou přece ty esa vždycky čtyři.
Gigi, řežeš do mě, ať už tě nenajdu. Tak už se nevracej…