Osvojila jsem si pěkný nový zvyk. Když jsem večer venku a přijdu neúměrně brzy, třeba když jdeme s holkama na víno a ony to už před půlnocí směřují domů, většinou jsem docela rozjetá a ještě se mi nechce spát. A tak si doma otevřu lahvinku nebo si naleju malého panáčka, vezmu si kytaru a Já, písničku (mám zelenou a žlutou) a ještě tak hodinku hraju a zpívám.
Vedou u mě písničky Kdybys měla má panenko sto ovec, Čerešničky čerešničky čerešně (tam je pasáž o ženichovi, co “robit bude a já tancovat”), a taky Krajina posedlá tmou od Suchého a Šlitra. S věkem začínám doceňovat krásu a romantiku českých lidovek, který jsem jako dítě nesnášela a který mi připadaly tak trapný, když jsme je museli zpívat na základce v úpravě pro klavír a sbor. Nyní mně však písně o lásce a zemědělských pracích (U panského dvora náš Vitoušek orá) velice rozněžňují. Ne tak mé sousedy.
Oni si nikdy nestěžovali a já si dlouho myslela, že snad ani nic nemůžou slyšet, protože barák máme cihlovej. Ale od doby, kdy k sousedce z bytu nade mnou začal chodit ten chlap, kterýho jsem teda nikdy neviděla, ale moooc ráda bych se s ním seznámila, začala jsem trochu pochybovat.
You shook me all night long. Jo, sousedka ví, o čem AC/DC zpívají.
Bydlím v přízemí s oknem do ulice, a parapet toho okna se často stává odkladištěm nechtěných věcí. Zůstávají tam prázdné lahve od rumu, krabičky od cigaret, pár týdnů nazpět tam ležel obrovskej černej smradlavej kabát (nechala jsem ho tam dva dny v naději, že si pro něj majitel zase přijde, nakonec jsem ale musela natáhnout gumové rukavice a odnést ho do popelnice). Jednou tam ale zůstala peprnější zásilka. V noci proběhl jeden z mých sólových hudebních večírků, následujícího rána jsem otevřela okno za účelem větrání a na parapetu ležel balíček se špunty do uší. Jo, trochu divný, ale na hlavní ulici se zrovna opravují koleje, takže se kolem pohybuje spousta dělníků, a kdo používá špunty do uší? No dělníci! Takže jsem si říkala, že ty špunty si tam klidně mohl odložit někdo z nich, když šel na cigáro, a pak na ně zapomenout.
Jenže o pár dní později tady byla na návštěvě Sisina a to už jsme k tomu zpěvu přidaly i tanec a nějaké to Ej ej ej, prostě taková ta páteční klasika, nic velkýho. V sobotu ráno jsem našla na parapetu dva osamocené balíčky čaje pro “Spánek a nervy”, a došlo mi, že ta zásilková služba na mém okně asi nebude náhoda.
Nenápadné výhružky každopádně zafungovaly a já jsem se doma začala chovat tišeji. A ta následující příhoda už tedy vůbec nebyla moje vina… Opět o pár dní později, kolem druhé hodiny ranní, mi volal Indián. Já mu to samozřejmě nevzala, protože mi bylo jasný, že se v podnapilém stavu potuluje někde po městě a potřebuje mi telefonicky vyznávat lásku. Co jsem ale zjistila záhy bylo, že se náhodou potuluje zrovínka kolem mýho baráku, protože když volání nezabralo, začaly mi chodit esemesky s prosbami, ať vyjdu ven, že mi musí něco nutně říct. Ignorovala jsem esemesky i následné bouchání na okno, a ignorovala jsem i okamžik, kdy se mi pod oknem ozval hlubokým mužským hlasem zpívaný refrén písně Mandy (a uznávám, že to bylo dost romantický, jenže já jsem byla ospalá a nasraná).
Zase špatný načasování.
Ráno jsem měla na okně konzervu s ananasem. Plnou, nedotčenou. Vydedukovala jsem si z toho, že mým sousedům se prostě jenom nelíbí lidovky, a že když mé hudební večírky přejdou na notu romantického popu, problémy zmizí. Ananas mi naznačil správnou cestu, jsem ráda, že mají dary na okně kvalitativně vzestupnou tendenci a myslím, že brzy tam najdu pugét nebo flák hovězího.
A okno v přízemí je zavřené i dnes.