Moji rodiče vynalezli perpetuum mobile. Tedy takový ten mechanismus, který funguje nepřetržitě, jen díky počátečnímu impulsu. Nevím, kdy počáteční impuls do vztahu mých rodičů vstoupil, asi už je to dost dávno, ale soukolí se dosud nezastavilo.
Táta je živnostník a kšefty si shání sám. V praxi to znamená, že spoléhá na mámu a její organizační schopnosti a taky na to, že k němu kšefty dojdou samy. Sám je laxní a má věci na háku. Při telefonickém domlouvání schůzek si například zapomíná poznamenat takové banality, jako je kontakt na klienta nebo jeho křestní jméno. Motiv věčného pohybu vstupuje do hry v momentě, kdy se neočekávaně změní původní harmonogram.
Protože má táta v diáři jen čas a příjmení, nemůže dát dané osobě vědět, že by potřeboval schůzku přehodit. Dozví se to máma. Máma je nasraná, že si táta nepoznamenal kontakt, natož aby si pamatoval křestní jméno, a začne ho pucovat. Táta sedí na gauči pod palbou výčitek, je uraženej a nemluví. Máma naopak mluví až až, ale zasedne k počítači a díky talentu agenta FBI nakonec s minimem informací osobu vyhledá. Nadiktuje tátovi telefonní číslo a donutí ho, aby zavolal a situaci vyřešil. Pod nátlakem táta svolí. Máma cítí úlevu, že jsme nepřišli o klineta. Táta cítí úlevu, že jsme nepřišli o klienta. Krom toho si zapamatuje, že máma kontakt dohledala a větší problém nevznikl. Nic ho nemotivuje, aby svůj přístup změnil. Situace se uklidní, po čase zavolá tátovi další potenicální zákazník, u kterého si táta nepoznamená kontakt ani křestní jméno. Začíná nový cyklus.
Svou tezí o perpetuum mobile jsem včera oglosovala počínající spor rodičů o telefonní kontakt na dodavatele materiálu. Táta bryskně namítl, že to ještě nic není, a že nekonečné cykly mají v naší rodině tradici. Jedno z nejlépe fungujících perpetuum mobile prý měli babička s dědou. Babička je hádavá s lehkým sklonem k hysterii, no a děda měl vždycky kladný vztah k láhvi. Za komunistů se prej v práci dost chlastalo, takže děda chodil aspoň jednou týdně domů namazanej. Babička po prvním závanu rumového dechu ve dveřích nastartovala proud dotčených poznámek, odsekávání a protáhlých ksichtů, a udržela ho až do večera. Děda byl nasranej, že to musí poslouchat, a tak chlastal. Babička byla nasraná, že děda chlastá, a tak nadávala. A takhle to spolu táhli celým vesměs spokojeným manželstvím.
Po krtátkém shrnutí fungování manželství mých prarodičů se rodiče vrátili k vlastnímu dohadování, které jsem k mámině nelibosti přerušila tím, že jsem kontakt na tátova poloanonymního dodavatele vygooglovala. Trvalo mi to asi minutu.
Dneska ráno jsem odjela do Prahy a cestou mne trápily obavy, jestli se funkce soukolí obnoví, když jeden z cyklů nemohl vygradovat, protože jsem do něj tak neuvážlivě vstoupila. Když se za mnou zabouchly dveře pražského bytu, volala máma. Táta prý nemůže najít novej diář na rok 2016, kde už měl zaznamenáno několik schůzek. Je vidět, že o perpetuum mobile u nás doma vůbec nemusím mít strach.