Nainstalovala jsem si Tinder. Všichni kolegové z pracovní party Tinder mají a nyní díky němu zažívají mnohá dobrodružství, takže jsem usoudila, že ho potřebuju taky.
O týhle aplikaci už jste toho určitě slyšeli spoustu, třeba že byla vytvořená pro turisty, aby si v cizině mohli rychle domluvit jednorázovky, že postrkuje k promiskuitě, narušuje romantiku a že je strašně povrchní, protože si vybíráš lidi podle toho, jestli se ti líbí na fotce. To všechno je vesměs pravda, i když jestli ta aplikace vznikla s cílem dopřát turistům bezplatný sex s místními nevím jistě, ale říkala to Ivana, a Ivana je z VŠE, takže tyhle věci zná.
Ta aplikace ovšem rozhodně JE povrchní. Naházela jsem si do nově vzniklého profilu reprezentativní fotky a začala jsem vybírat. Nabídka byla pestrá, ovšem já mám v hlavě jistý předobraz.
Muž, který by se ke mně mohl hodit, je nepříliš pohledný, avšak urostlý a zábavný intelektuál se zálibou ve sportu, hudbě a literatuře. Taky by měl být schopen naštípat dříví na zimu, zatopit v krbu, výborně řídit auto a v případě nutnosti mě vynést z hořícího domu. Zejména kvůli poslední položce se nám okruh adeptů podstatně zužuje.
Vyzbrojena touto představou jsem začala srdíčkovat, ale nebyla to sranda. Vzápětí jsem zjistila, že kdo nemá na Tinderu fotku s tygrem, jako by ani nebyl. A myslím tím živého tygra, s tím, co mi táta přinesl loni ze střelnice, bych tam velkou parádu neudělala.
Taky se tam všichni fotí polonahý, pane bože, nebudu mít žádný lajčíky, vzhledem k tomu, že můj nejodvážnější obrázek vznikl, když jsem si tenkrát v kanclu sundala kabát. Ale stejně nechci kluka, kterej má v mobilu tisíc svých koupelnových selfíček do půl těla.
Další borec vypadá dobře, ale copak mu můžeš dát srdíčko, když má na sobě zvonáče? No nemůžeš. Dále je rozhodně správné, že si tam chlapi vyplňují popisky o sobě, takže mi nehrozí, že bych třeba dala srdíčko veganovi (vegan o sobě vždycky napíše, že je vegan). Co bych mu asi vařila? Napadnou mě květákový karbanátky, ale čím bych je asi spojila, když bych do toho nemohla dát ani vejce, aha?
A pak ta věc se jmény… Mám takovou poruchu, že když vidím kluka, který se mi pozdává, tak neee, že bych si řekla: “Poznám ho a uvidím, co z toho bude”. Kdepak, já ho vizuálně zhodnotím a moje fantazie už běží šílenou rychlostí leporelem našeho možného společného života, a zastaví se pěkně na kapitole “Představujeme partnera rodičům.” A nutně dojde na scénu, kdy stojím v obýváku, a říkám: “Tati, to je Květoslav.” A táta se začne smát, jako jestli to myslím vážně, protože můj táta neví, co je laskavý humor, zato moc dobře ví, co je humor černý, ironický a nekorektní. Takže promiň, Květoši, ale mezi náma nic nebude.
Nakonec přece jen naklikám pár srdíček, a už se těším, co se bude dít. Protože nejsem povrchní, rozhodla jsem se dát šanci i dvěma klukům, co se mi moc nelíbili (dobře, byli na fotkách s kytarou). A neboj, tati… Všechny mé shody se jmenují Petr, Jan nebo Jakub. Květoše a Heřmany jsem vyhodila, a s Mehmetem a Abdulahem bych tě vůbec nedráždila.
Joo, já si tu lásku opravdu zasloužím.