Jak jistě víte, minulý čtvrtek sehrála fotbalová Sparta důležité utkání jarní části Evropské ligy – na domácím hřišti se střetla s ruským Krasnodarem. V práci jsme dostali pár lístků, které jsme si spravedlivě rozdělili (vzala jsem si je já), takže mi tato významná událost neunikla. Rozhodla jsem se, že na fotbal vytáhnu Jesseho Jamese, protože má rád Spartu a protože už jsem ho dlouho neviděla.
Den před zápasem nasněžilo. Celej únor jaro, a najednou tohle, bylo mi hned jasný, že počasí spolupracuje s hostujícím ruským týmem a že to Spartička bude mít těžký, a taky jsem si představila, jak sedím v mraze na stadionu a jde mi pára od pusy, a najednou mi ten zápas nepřipadal jako zas až tak dobrej nápad. Je skvělý, že na Letné je jedna tribuna vyhřívaná, jak jsem ale zjistila po internetovém průzkumu letenských sektorů, na tu jsme lístky neměli. Jesse se však těšil, takže jsem dělala hrdinku.
Do druhého dne naštěstí sníh roztál a přes den bylo i docela teplo, v sedm hodin večer jsem se tedy začala připravovat k odchodu. Věděla jsem, že nejrozumnějším řešením by bylo obléct si svůj nejteplejší zimní kabát s kožíškem, pod kalhoty natáhnout punčocháče, nasadit čepici a následně si hlavu ještě omotat šálou, jenže… Jesse je dost pěknej a k tomu má všechny ty atributy, kterých si u mužů cením, no prostě jsem usoudila, že mi to mnohem víc sluší v kožené bundičce a džínové sukni. Ano, až taková jsem slepice. Pod tu bundu jsem sice narvala tři vrstvy a k sukni si oblékla fakt teplý zimní punčocháče z Calzedonie (pošité třpytivými kamínky), měla jsem i čepici a rukavice, nebudeme si ale nic nalhávat, na únorový fotbal to přece jen nebylo nejvhodnější oblečení.
Sešli jsme se u stadionu, kde už byla miliarda lidí, Jesse mi dal pusu a řekl mi, že mi to sluší, a vážně vypadal, že mě rád vidí, byl ale celý lehce melancholický, protože minulý týden někoho seřezal (ten hajzl si to zasloužil) a měl z toho teď trochu nepříjemnosti. Jesse se divil, že mám ráda fotbal, řekla jsem, že docela jo, a on pak překvapeně sledoval, jak z plna hrdla pěji se zbytkem stadionu Zpívej, kdo jsi sparťanem, což jsem odůvodnila tím, že jsem přece hudebnice, takže mám dobrou sluchovou paměť.
Zpětně mě napadá, že jsem se měla trochu mírnit. Máma mi říká, že všechny chlapy vystraším svou přehnanou průbojností a hlučností. Ale já jsem prostě jen trochu emotivní… Dobře, asi jsem nemusela hned zkraje hodnotit soupisku “Cože, Lafata není ani na lavičce? To neee…”, komentovat šílenou Costovu rozehrávku slovy “No jo, ty zase nevíš, s kým hraješ, co?”, při gólu Lukáše Juliše v 63. minutě vyskočit ze sedačky a hystericky ječet “Jo, Lukáši, jo jo jo jo JOOOO, já tě MILUJU!!!” a dávat si hi five s okolními diváky, a při střídání Sparty deset minut před koncem v nervech kritizovat rozhodnutí trenéra “Ty posíláš na hřiště Matějovskýho? Dyť ten nedá gól ani za sto let!”
“Já mám Matějovskýho rád,” pronesl Jesse klidným hlasem, takže jsem se lekla, že jsem to přehnala, jenže koutek úst mu cukal zadržovaným smíchem, takže uraženej snad nebyl. No jo, dyť já mám Matějovskýho taky ráda, jenže šlo o všechno, a on Marek těch gólů fakt moc nedá (schválně jsem si pak dělala rešerši, a od začátku sezony 2015/16 počet vstřelených gólů – nula).
Nakonec vše dobře dopadlo, Krasnodar se k žádné větší šanci nedostal, Sparta vyhrála 1:0 a poveze si do odvety dobrou výchozí pozici. Z fandění jsem byla tak rozpálená, že mi zapomněla bejt zima, Jesse mi o poločase koupil klobásu a pivo a pak mě odvedl na Hradčanskou na tramvaj, aby se mi nic nestalo.
Byl to tak pěknej večer, že mi přišlo fakt hodně líto, že Jesse si kvůli jedný čůze, která mu nedávno rozšlapala srdce na maděru, o všech ženskejch myslí, že chtěj chudáky chlapy jen psychicky zničit a oškubat je o všechny peníze. Jenža já Davida měla ráda, i když jezdil favoritem a bydlel u táty, a Jesse přece skoro žádný peníze nemá a stejně jsem ho vzala na Letnou. A kvůli tý holce on je teď špatnej a přitom se mnou by mohl bejt tak šťastnej.
Myslím, že časem se mi podaří mu to vysvětlit. Ve čtvrtek hraje Sparta v Krasnodaru. Já teda televizi nemám, ale Jesse jo…
A těšíme se na příště!