Lotka s manželem a Alfou dorazili na návštěvu do Prahy, a tak jsme ona, já a Luisa zašly na společnou večeři, neboť jednou z podstat našeho dlouholetého přátelství je jídlo (a taky nenávist ke stejným věcem a lidem). Lotka vymyslela, že půjdeme na running sushi, kterému ona sama přezdívá running prase, protože se tam prostě můžete za slušnou cenu přežrat jako prase, a s láskou vzpomínala, že když tam jednou vzala mladšího bratra, odcházel z restaurace nacpanej na hranici zvracení.
Zvolily jsme pro tuto událost coby oděv volnější šaty empírového střihu, nemínily jsme si mačkat bříška v upnutých džínách. Usedly jsme ke strategicky umístěnému stolu hned zkraje běžícího pásu a Luisa, která tento podnik navštívila již několikrát, začala udělovat instrukce:
“Takže, důležitý je, abyste se hned na začátku nenacpávaly nějakejma zbytečnejma věcma, který pojedou okolo. Třeba pomerančema nebo těma ošizenejma maki jenom s okurkou. Pěkně si počkejte na lososa a krevety!”
Hostina započala. Snažily jsme se dbát Luisiných slov, ale měly jsme hlad a tak jsme si několik kousků toho maki, tvořeného převážně rýží, která vám má zaplácnout žaludek, abyste toho tolik nesnědli a aby se majitelům to running sushi vůbec vyplatilo, přece jen spořádaly.
“Krevety, jedou krevety!”
“Já teď nechci krevety!”
“To je snad jedno, ber to, nikdy nevíš, kdy pojedou další!”
“Hm, tak tihle garnáti jsou mnohem lepší, než tamti garnáti. Dám si ještě.”
“Máš na stole už tři porce!”
“No a co! Buďte rádi, že sedíme tady a ne až za tou šestičlenou rodinou, jejich děcka jsou jak kobylky.”
“Proboha, na co jsem si kupovala to druhý předražený pivo, když tady jezdí jahodová polívka, kterou můžeme tu sushi zapíjet?”
“Už dlouho nepřijeli garnáti. Proč už nejezděj?”
“Protože my tři už jsme vyžraly příděl garnátů pro celou restauraci. Pojďte, zkusíme tyhle smažený koule.”
“To si neber. To je jak kuřecí nugety z mekáče. No kvůli tomuhle jsme na sushi nešly.”
“Já už nemůžu. Asi končíme, ne?”
“Jsem ti říkala, že se nemáš cpát tou rejží! Ne, sedíme, necháš si slehnout a pokračujeme. Hele, smaženej banán. Ten chci.”
Scénu našeho hodování sledoval s melancholickým úsměvem mladý muž u vedlejšího stolu. Snad hodinu tam seděl sám, pak se k němu ale přidala pravděpodobně jeho dívka, dala mu pusu a omlouvala se, že se zdržela v práci.
“To nevadí. Sedni si a najez se, servírka tu určitě hned bude.”
“Já nějak nemám chuť, asi nebudu.”
“Proč ne? Sushi máš přece ráda.”
“Nemám chuť na ryby.”
“Mají tady i vegetariánský kousky. Nebo nudle s kuřetem.”
“To je smažený, já nemůžu jíst na noc takhle těžký jídla.”
“Ty prostě vůbec nic nežereš!” Kluk vypěnil. “Půl roku už nežereš maso, nežereš sushi, chleba, těstoviny, doma máme jenom posraný klíčky a sójový mlíko!”
“A ty mě nerespektuješ!”
“Já jenom chci, abys zase byla jako normální lidi, protože normální lidi taky normálně jedí!” Kluk se zvednul, hodil na stůl peníze, neduživou dívku nechal u stolu samotnou a odešel. Cestou z restaurace se ještě zahleděl k našemu stolu, kde jsme všechny tři předstíraly, že jsme si žádné hádky nevšimly. Měly jsme ale silný dojem, že jsme k jejímu vypuknutí svým debužírováním trochu přispěly. Když totiž mladý muž, nešťastný z proměny své přítelkyně, viděl tři ženské, které se cpou jako o život, určitě to jeho stabilním světem trochu zamíchalo.
Ale jak on sám říkal – normální lidi prostě normálně jedí. Takže příště jdeme na dorty.