Když jsem si v létě kupovala lístky na Pixies, trochu jsem váhala. Koncert měl být až za několik měsíců, vstupenka stála dvanáct set, což není tolik, ale já taky nejsem žádnej Rockefeller, a k tomu mi bylo jasný, že tam půjdu sama, protože ve svém okolí žádného velkého milovníka téhle kapely nemám. Představila jsem si ale, jak bych v den koncertu trpěla, kdybych seděla doma a říkala si, že za zdmi Fora Karlín třeba probíhá nejlepší vystoupení hudební historie, a jak bych litovala, že tam nejsem (téhle mojí nemoci táta říká “potřeba bejt v každý prdeli”), takže jsem si lístek koupila.
A minulý čtvrtek jsem na ten koncert fakt vyrazila. Sama, ovšem vystrojená, jak kdybych šla na rande s princem Harrym, protože cokoliv menšího by mi přišlo jako snížení významu události a urážka kapely. Dobře, kdybych šla na rande s princem Harrym, asi bych si na ty temně oranžové šaty se širokou sukní ve stylu padesátých let nepřipnula vlastnoručně vyrobené papírové odznaky s nápisy “Indie Cindy” a “Where is my mind?”, korále a červená rtěnka by ale byly namístě i tak. Došla jsem až na půl devátou, v klidu jsem si stihla koupit pivo a dokonce si i najít slušný místo ještě v přední polovině sálu, a s úderem devátý koncert začal.
Na kapelách oceňuji dochvilnost. Považuji ji za známku vysoké profesionality a úcty k fanouškům, kteří za možnost vystoupení vidět a slyšet zaplatili nemalé částky. Na pódiu se začalo zostra, tyhle koncerty ale mají tu nevýhodu, že na ně chodí hodně starších ročníků, které s kapelou sice prožily mládí, rozjíždějí se ale pomalu jako dieselové motory a publikum tak bývá ze začátku vlažnější. Protože mě z většiny obklopovali právě lidi jen o něco mladší než moji rodiče, byla jsem nejprve umírněná a písničky jsem si broukala polohlasně, pak ale přišel zlom, a nejen u mě, ale i u většiny osazenstva.
První tóny písničky z Fight Clubu mě zastihly absolutně nepřipravenou, myslela jsem, že tuhle pecku prásknou až na konec, aby nás poslali domů rozsekaný na maděru, ale takhle to vlastně mělo mnohem větší sílu. Na grafice za kapelou se prolínalo modrý a růžový pozadí, který připomínalo nebe za letního večera těsně před soumrakem, kdy sedíte s lahví vína na lavičce a čekáte na první hvězdy. Měla jsem v hlavě závěrečnou filmovou scénu, v níž ústřední dvojice stojí v opuštěné budově, drží se za ruce a kolem nich se začínají hroutit mrakodrapy, a vzpomněla jsem si na kluky, který jsem měla ráda, a byla jsem šťastná, že jsem je poznala, i když to většinou byli trochu sráči, a pak na ty, který mám ráda teď, jo, v množným čísle, protože láska a náklonnost mají hodně podob a já mám někdy problém je od sebe oddělit, where is my mind? S kým, u koho? Way out in the water, see it swimming, kolem barvy a z galerií a balkonů pomalu padaly osamocený papírky na balení cigaret, který lidi poztráceli z kapes, Ron si taky balí cigára, možná tam někde byly i ty jeho, your head will collapse, strašně se mi líbí to gesto, kterým si chlapi zapalují cigarety, i brácha to tak dělá, and there’s nothing in it and you’ll ask yourself, táta taky, někdy se o něj bojím, protože kouří tak moc, láska voní jako cigaretovej kouř, where is my mind, chce se mi brečet, ne ze smutku, ale z toho, jak je to krásný, a pak už jsem v rauši, oranžová sukně lítá vzduchem, here comes your man, tudu dudu dudu, Bože, a ta basička, your bones got a little machine, bejby, nemůžu mluvit, jenom škoda, škoda že nezahráli Indie Cindy, miluj mě, Indie Cindy, to říká i můj odznáček na hrudi ve tvaru srdce, takže jsem si ji aspoň pustila do sluchátek, když jsem šla z Karlína žižkovským tunelem, celou cestu domů jsem šla pěšky a poslouchala ty songy znova, abych to všechno vstřebala a aby to ještě neskončilo, kolem mě sychravý počasí a magie listopadový noci a ve mně pocit, co pak přetrvával ještě další dva dny, jo, i příště si koupím lístek na koncert, i kdybych tam měla jít zase sama a i když pak budu mít zase problémy vyjít z platu (dobře, to nebudu svádět jenom na koncerty), protože to stálo a vždycky bude stát za to.
Víte, o čem mluvím….
Zprávy z domova: Guma má nový tetování. Přes prsa. Vím to, protože mi poslal fotku. Je velkej fanoušek fotbalového týmu Manchester City, takže si nechal vytetovat tu jejich plachetnici s názvem klubu, akorát že tam má napsáno MANCHESTR. Bohužel jsem to přeposlala Felixovi, který si ze mě teď dělá ještě větší srandu, než obvykle, a rozhlašuje, že si nechá na prsa vytetovat kytaru s nápisem Džipsn.
Here comes your man, tudu dudu dudu…