Mám mnoho úspěšných přátel. Tak úspěšných, že si občas říkám, proč se vůbec přátelí se mnou. Lidé v mém okolí studují vysoké školy, již při studiu pracují v oboru nebo v cool startupech, mluví třemi světovými jazyky plus jedním již zaniklým, strávili minimálně semestr na prestižní zahraniční škole, pokud tedy univerzitu v zahraničí rovnou nevystudovali, mají zajímavé koníčky, hodně cestují, orientují se v alternativní kulturní scéně, chodí na undergroundové koncerty a do Venuše ve Švehlovce. Ti, co už dostudovali, budují velkou kariéru v ještě větších nadnárodních firmách. Mají partnerské vztahy a zakládají rodiny. Moji přátelé vedou ve všech ohledech naplněný život.
Dokonalým příkladem je můj kamarád Zrzek. Tři roky nazpět Zrzek studoval VŠE, ve volných chvílích (kterých bylo opravdu hodně) chlastal jak duha, živil se rybím salátem z Alberta a vždy v létě vyjel do Anglie, kde umýval záchody v turistickém kempu. Z vydělaných peněz pak v Praze živořil do následujícího léta.
Minulý týden jsem byla se Zrzkem na snídani. Měl pro mě mnoho zajímavých novinek a já pochopila, že jeho život se naprosto změnil. U vajíček se slaninou mi Zrzek oznámil, že v dubnu odlétá do kanadské Alberty, a to proto, že tam dostal pracovní nabídku, která nešla odmítnout. Vyprávění doplnil fotkami nespoutané přírody v barvách, o kterých jsem suše prohlásila, že musely vzniknout ve Photoshopu. Po půlroční práci v Albertě, pokud to nedopadne jinak, plánuje Zrzek zastávku na Novém Zélandu a nadále hodlá pokračovat procestováním jihovýchodní Asie. To vše v horizontu dvou let, návrat do vlasti ještě před třicátými narozeninami.
Zůstala jsem v úžasu a srovnávala jsem nového Zrzka s mou intenzivní vzpomínkou na Zrzka z vysokoškolských studií. Jistě, jeho proměna probíhá nějaký čas. Našel si dobrou práci, vydělané peníze začal směňovat nejen za alkohol, ale i za pěkné oblečení a kvalitní jídlo. Naučil se vařit. V létě procestoval Maroko. Začal obchodovat na burze a stále je v plusu. Do jeho života se vklínily AMBICE. Měla jsem z té proměny radost, zároveň s tím se ale v mém nitru rozrůstal pocit vlastní nedostatečnosti. Možná si toho všimnul, protože se ptal, jak se mám já a co je u mě nového.
“No, novýho asi nic. Práci mám pořád stejnou a do Kanady se nechystám.”
“Tebe to nikdy moc nelákalo, někam vyjet za prací, co?”
Chvíli jsem o tom přemýšlela. Ano, párkrát mi tahle možnost proletěla hlavou. Jenže představa, že přijedu někam do vyspělejší země, kde na mě nikdo, ale vůbec nikdo nebude zvědavej, kde na mě budou pohlížet spatra jako my Češi tady na Ukrajince (ale jo, děláme to, ne, že ne), kde budu muset začít pravděpodobně u mytí nádobí, protože taková nabídka, jako Zrzkovi, mi prostě nikdy nepřijde, už jenom proto, že u nás se živím mluvením, které v žádném jiném jazyce, než je čeština, tak dobře nezvládám, představa, že žiju v levným podnájmu s naprosto cizími lidmi, že zažívám administrativní peklo při zařizování pracovních povolení, pohovorů, ubytování, že po večerech volám s brekem mámě, že se mi stýská, že moje kamarádky jsou prakticky nedosažitelné, ta představa je pro mě absolutně příšerná. A já nějak nemám chuť tolik si znepříjemňovat život proto, abych se za rok stejně vrátila, protože nemám dojem, že by to na západ od nás bylo o tolik lepší, a protože by mi chyběl domov. Miluju svoji zemi, Prahu, miluju svoji rodinu a dost těžko zvládám delší odloučení. Potřebuju cítit kořeny.
“Hele, Zrzku, ani ne. Já vím, že si o mě budeš myslet, že jsem absolutně neschopná a bez ambicí, ale tohle já bych asi nezvládla. Jasně, dovedu si představit život v cizí zemi, ale takovým způsobem, že jsem někde půl roku, nemusím se nikomu vnucovat, chodím do kaváren, píšu si do šuplíčku a po návratu do Čech vydám knihu.” Směju se a Zrzek taky.
“No jo, ale na tom přece není nic špatnýho. Já se pak chci taky vrátit domů. Jenže tady nemám tak silný vazby, takže to pro mě nebude tak náročný. A navíc moje práce se dá dělat skoro všude. A tvoje práce tě přece baví, ne?”
„Jo, baví. Navíc si můžu plánovat čas tak, abych se mohla věnovat i hraní. Ale dovolenou ještě naplánovanou nemám, mohla bych za tebou třeba přijet. Letenky zvládnu a servis už mi zajistíš ty.” Pro Zrzka žádný problém.
Po snídani jsme se rozloučili, já mířila do Rudolfina na výstavu, potom jsem si četla v právě zrekonstruované novorenesanční kavárně. Svítilo sluníčko, a tak jsem šla velkou část cesty domů pěšky. Večer jsme měli kapelní zkoušku. Byl to moc hezkej den, a víte co? Vůbec mi to nepřipadá málo.
David Holoubek skončil u A týmu Sparty. Nic netrvá věčně. Jsem z toho velmi smutná.
Na zkoušce se představil nový bubeník, kterého sehnal Majk. Je mu 32 let, avšak cizím lidem tvrdí, že je mu 27, bydlí u rodičů a do Prahy dojíždí autobusem. To bude rockenroll.