Miluju jídlo. Nepamatuju si dobu, kdy bych jídlo nemilovala. Kdy bych měla k jídlu odpor nebo si na něj během dne ani nevzpomněla. Někteří lidé vám klidně řeknou, že “dneska neobědvali, protože měli tolik práce, že na jídlo ani nepomysleli”, což mi připadá jako nesmírně smutná věc. Můj denní režim se řídí časy různých jídel, které přicházejí ve více či méně pravidelných rozestupech, a tak pečlivě jako čas oběda (ideálně mezi dvanáctou a první hodinou odpolední) nedodržuji nic v životě.
Líbí se mi, že u jídla většinou probíhají pěkné životní okamžiky – jako malá jsem to tolik nevnímala, ale mamka vždycky dbala na to, abysme doma jedli společně, u stolu, jako rodina. V týdnu to většinou nevyšlo, ale víkendové obědy byly posvátné. Ještě před několika lety jsme se s mámou častokrát do krve pohádaly, když jsem nebyla schopná přijít včas na sobotní oběd, protože jsem zrovna přespávala u svého tehdejšího kluka. Ona byla rozzlobená, já dotčená, že musí dělat dusno kvůli tomu, že se o pár minut opozdím. Jak jsem byla tehdy pitomá a jak moc teď mámě rozumím. Bylo to období mých vysokoškolských studií – přes týden jsem bydlela v Praze a víkendové obědy byly prakticky jediné chvíle, kdy jsem se mohla sejít s celou rodinou.
Užívám si, když si u letního grilování pod pergolou můžu dát bráchovy burgery a popovídat si o životě. Jen s ním, nebo dohromady s mámou a tátou. Miluju sobotní dopoledne, která s Kofilou trávíme po kavárnách nad vejci benedikt a hrnky cappuccina, užívám si každou večeři s Luisou a Lotkou a snídaně s Winstonem Smithem, které na mém červeném gauči, tak jako večeře, většinou jíme společně.
Pokud mám pro koho, ráda vařím, a umaštěný pusy a věta “Díky, bylo to dobrý!” mi jako ocenění stačí. Od tý doby, co u mě Winston bydlí, se můj snídaňový repertoár ztrojnásobil a nahoru šla i kvalita provedení. Kamarádi u mě rádi jedí. Mám ráda mexický jídlo, thajské nudle, křupavoučkou pizzu, kvůli dobrýmu pho nejsem líná se v neděli odpoledne převlíknout z pyžama.
Spolehlivě nejvíc se ale vždycky těším na jídlo od mámy. Protože nikdo, absolutně nikdo nemá takovou radost, že vám chutná, jako máma. Domů jezdím málo, je skoro zázrak, když se mi to podaří jednou za měsíc, na což se máma vždy pečlivě připravuje. Představuju si ji, jak celý pátek jezdí po Kostelci od krámu ke krámu, nejdřív nakoupí zeleninu a pečivo, potom zajde do jediného pořádného řeznictví v Kostelci, v elegantní košili v maličkém prostoru provoněném masem si vystojí dlouhou páteční frontu, v níž potkává i další ženy, čekající na příjezd potomků, a vybírá nejlepší kousky – kuřecí prsa, která máme rádi na paprice, tmavé kousky jater – vepřové na řízky a drůbeží na paštiku, možná trochu mletého, a krásný, jasně červený kus hovězího zadního. Od prodavačky přebírá chladivé, v papíru zabalené balíčky a rovná je do tašky. Doma začne symfonie, kdy máma vaří, připravuje, zapéká a dusí, někdy upeče domácí chleba, přes léto přinese bráchou vypěstovanou zeleninu ze zahrádky.
Máma není uťáplý domácí typ, není ženská, co by seděla celé dny doma a běhala s hadrem. Myslím ale, že tohle příležitostné páteční vaření má ráda, protože to dělá pro nás, s láskou a péčí. A protože je ráda, že když přijedeme, může nám v plynulém sledu jídel od rána servírovat ten čerstvej voňavej chleba a domácí paštiku, husté omáčky s kusy masa, předem připravené a uleželé tiramisu z cukrářských piškot a mascarpone, zeleninové svačinky a dobroty na gril, to vše bohatě prolévané vínem a ledovou kávou. A taky je ráda, že jsem si našla kluka, kterýmu chutná. A když v neděli zase odjíždíme do Prahy, máma vyplení ledničku, aby nám mohla naložit, co se do nás vejde, takže se Winston prohýbá pod tíhou Ikea tašek, bedýnek a zavařovacích sklenic, jediný štěstí, že má tak velký auto.
Jídlo hrálo roli i v mém přechodu do nové práce. Vzala jsem si poměrně dost času na rozmyšlenou. V původním zaměstnání jsem se měla fajn, nechtěla jsem se tedy rozhodnout unáhleně. Když jsem dojednávala podmínky u potenciálního nového zaměstnavatele, zajímalo mě, co může nabídnout.
“Dobře, o platu už tedy mám představu. A co nějaké benefity? Telefon, příspěvek na dopravu?”
“Každý den dostanete zdarma oběd v místní jídelně. Je to závodka, ale výborná, výběr ze tří jídel. A víte co, já vás tam rovnou vezmu.”
A tak o mé nové práci rozhodly báječné buchtičky se šodó.