Winston si koupil raketu z lega. Je mu 27 let a skládá si po večerech stavebnici za tři a půl tisíce korun, kterou si koupil “za odměnu”, že hezky pracoval. Když můj brácha usoudí, že hezky pracoval, což je přibližně každý den, koupí si odpoledne za odměnu ke kafi dort, a já ani hezky pracovat nepotřebuju, abych si mohla něco koupit, takže je vlastně Winston docela úsporný člověk. Ochota investovat do něčeho tak vysokou částku ovšem vypovídá o jeho rozmáhající se zálibě ve vesmíru, kosmologii a astronautice. Nedávno začal naznačovat, že bychom se na stará kolena měli přestěhovat na Mars, protože až budeme v důchodu, na Marsu už bude lidská kolonie a toho on by se rozhodně chtěl účastnit. Nevím, proč si myslí, že na Marsu budou stát o sedmdesátileté kolonizátory, ale přijde mi zvláštní, že Winston nevěří, že se dožije výstavby metra D, ale stáří na Marsu už má naplánované. Namítla jsem, že svůj podzim života si představuji se sklenicí vína v ruce na zahrádce kavárny, popřípadě na zápraží útulné vilky obklopena milujícími vnoučaty, nikoliv ve skafandru s kladívkem na rozbíjení ledu, ze kterého si pak na základně uvařím granulovaný čaj. Snad aby ve mně probudil touhu po vesmíru, minulý týden mi sdělil, že spolu budeme toto úterý sledovat start rakety Falcon Heavy a pro jistotu mi ještě poslal pozvánku na událost do google kalendáře, abych na to náhodou nezapomněla a nenaplánovala si večer s Kofilou (tak ta teda určitě kolonizovat Mars nepoletí).

Zeptala jsem se, co že to vlastně Falcon Heavy je, protože nikdo z mých přátel o tom nikdy nemluvil. Winston byl nemálo překvapen, že o novinkách z oblasti kosmonautiky jsem tak mizerně informována, když jinak se zajímám i o to, jak se bude jmenovat nové dítě prince Williama a vévodkyně Kate, a vysvětlil mi, že je to nejsilnější raketa současnosti a že poletí na Mars. Lidi nevozí, to prý můžou zatím jenom Rusové, kdežto Falcon Heavy je projekt Američana a vizionáře světového významu Elona Muska, dosti pohledného multimiliardáře, který stojí též za projektem elektromobilů Tesla. Winston s nadšením vysvětloval, že raketa cestou k Marsu vysadí do širého vesmíru auto z Muskovy dílny a ukázal mi pěknou animaci, která předvedla celý proces vzletu, což by mi samo o sobě úplně stačilo. Podotkla jsem, že to auto beztak shoří, a že kdyby ho dal Musk mně, udělal by líp, s vlažným zájmem jsem Winstonovi sledování startu odsouhlasila a těšila jsem se, jak si pak budu na gauči pod dekou číst.

V den plánovaného vzletu na mě shodou okolností, když jsem se v práci jen po očku podívala na sociální sítě, odevšad začaly vyskakovat články, že se večer chystá ta velká sláva. Řekla jsem si, že nebude od věci si o tomto pro mě nepříliš zajímavém fenoménu něco načíst, abych večer u sledování zaválela. A nevěřila jsem vlastním očím. Je sice hezké, že mi můj milý náležitě popsal sílu obřích motorů a dokonalost vynálezu, kdy raketa celá neshoří ve vesmíru, ale vrátí se na zem, když úplně opomenul to podstatné: Příběh.

Elon Musk totiž není jen vědec, zahleděný do tajů kosmu a techniky. Je to osvícený člověk. Jak to vím? V článku na webu Radiožurnálu totiž psali, že v raketě poletí červený kabriolet a na sedadlo řidiče ten génius posadí robokosmonauta, který se jmenuej Starman. STARMAN, chápete?! Na spolujezdci bude mít poutník ručník, nezbytný doplněk každého vesmírného stopaře, a při startu rakety bude hrát Space Oddity. Wow. Ground control to major Tom, take your protein pills and put your helmet on. Do toho se zapalují ty obří motory. Ten, nine, eight, seven, six. Napětí je všude. Lidi, co do rána stanovali poblíž Mysu Caneveral, mají oči upřené na raketu. Five, four, three. Celá konstrukce se za ohlušujícího rámusu odlepí od země. Two, one, liftoff. Letí. Její střední část se otočí a vrátí se na přistávací plošinu v moři, která se jmenuje, a teď pozor, Of Course I Still Love You. Dokážete si představit něco romantičtějšího? Nikdy by mě nenapadlo, že to řeknu zrovna o raketě. A vůbec, měli celej ten let naplánovat na Valentýna. Elon Musk je miliardář, vědec, milovník hudby a literatury a romantik. Myslela jsem, že tahle kombinace existuje jenom v Padesáti odstínech šedi (hehehe). Cestou z práce jsem ve sluchátkách poslouchala album The Rise and Fall of Ziggy Stardust a večer jsem byla připravená na sledování.

Start se několikrát odložil kvůli větru. V mezičase jsme se stihli navečeřet, rozdat si to, já jsem pověsila prádlo a Winston ještě zkouknul díl Star Treku. Pak to ale fakt přišlo. Místo 19.30 se startovalo ve 21.45. Vtáhla mě atmosféra. Když běželo odpočítávání, bylo to jako před startem velkýho hokejovýho utkání nebo koncertu kapely, kterou máte fakt rádi. No a celý se to povedlo (vlastně ne tak docela, jak jsem se dozvěděla později, ale podstatná část jo). Od startu po oddělení bočních částí až po jejich pohodlný dosednutí na tu zamilovanou plošinu. Byla jsem fakt dojatá. Taky mi ale trochu zatrnulo, protože vidina důchodu na Marsu se o něco přiblížila.