Tak dlouho do mě Winston hučel, že je běhání skvělé, a že bych rozhodně nic nezkazila, kdybych s ním začala, až jsem se nechala ukecat a částečně pro zlepšení kondice, částečně proto, abych od něj měla pokoj, začala jsem taky. Win si představuje, že až s tréninkem trochu pokročím, budeme spolu vyrážet na tandemové běhy, noční romantické výklusy s čelovkou a ultratrailové výlety do hor.
Nutno říct, že můj běh probíhá namátkově, pomalu a neobejde se bez keců. Před každou tréninkovou jednotkou svádím obrovskou bitvu sama se sebou a už při převlékání si říkám, jak hrozný to zase bude, jak se mi nechce a že se na to můžu vykašlat. Ráda bych řekla, že po doběhu mám pocit štěstí, protože mě po fyzické námaze zaplavují endorfiny, ale ani tohle u mě bohužel neprobíhá, takže když doběhnu, mám radost leda z toho, že za celý zbytek dne už mě nic horšího nepotká. Ve stručnosti běhám proto, že je to pohyb, který mě nestojí ani korunu, a taky proto, abych měla v životě jednu věc, kterou skutečně nenávidím.
Poté, co jsem poprvé najednou uběhla pět kilometrů, načež mě postihla svalová horečku a následovala krušná noc plná studeného potu a bolesti, Winston usoudil, že bych si měla zkusit nějaký běžecký závod, pro začátek na pět kilometrů, abychom zjistili, jaké jsou mé rychlostní limity. Protože ještě nejsem od svého kluka úplně zmanipulovaná, nechala jsem se přesvědčit jen k tomu, že budu Winstonovi dělat na jeden jeho závod doprovod. Den předen jsem mu šla vyzvednout startovní číslo. Zjistila jsem šokující pravdu: Za start v běžeckém závodě se platí. Konkrétně tady na ten to bylo čtyři sta korun, Winston mě ale zaskočil, když přiznal, že za maraton posledně platil osm stovek (a to on je celkem škrt), a že existují i dražší závody. Za to dostanete sportovní tričko, které má celý zbytek peletonu, a po doběhu půlku banánu a termofólii proti prochladnutí. Než tohle, to si radši koupím za stovku triko v Decathlonu, vezmu pětikilo a spláchnu ho do záchoda, oběhnu si párkrát Parukářku a vyjde mi to nastejno.
Když jde o běh, Winston ale na výdaje nehledí, a tak jsme v sobotu vyrazili do Kbel. Už desátý den byla odporná zima. Protože mi tvrdil, že se jedná jen o malý závod, vůbec jsem nebyla připravená na to, co mělo přijít. Kbely byly tak narvané milovníky běhu, že jen parkovací místo jsme hledali deset minut. Teprve tam mi došlo, kolik lidí se tomuto sportu věnuje. Věřte mi, i vy je máte mezi sebou, možná i mezi blízkými přáteli! Celou cestu byl Win nervózní, klepal si nohou a moc nemluvil. Od rána ho bolelo v krku, pokašlával a před obcí dvakrát vykřikl, že se mu špatně dýchá a během parkování vrazil do drátěného plotu.
Na parkovišti probíhalo peklo. Míjeli jsme rozklusávající se jednotlivce, skupinky a dokonce i barevně sladěné páry, v paměti mi nejvíce utkvěl padesátník vykřikující na svého druha hysterií přeskakujícím hlasem, že se mu zasekl zip a že mu ta bunda nejde rozepnout, nejde, nejde, prostě nejde! Jeho dobrácký parťák přitápěl pod kotlem, když oponoval „Ty vole Petře, ale za pět minut máš bejt na startu,“ ačkoliv závod začínal za půl hodiny. Všichni bez výjimky měli upnuté legíny, které se mužům více či méně boulily v rozkroku. Kdyby si přítomné běžkyně vybíraly partnera mezi přítomnými běžci, rozhodně by nekupovaly zajíce v pytli. Všechno to oblečení z dobře schnoucího plastu zářilo křiklavými neonovými barvami, takže bylo na startu pěkně veselo. Winston si dal pár krátkých rozběhů, zatímco já plnila roli šatnářky, nosiče a zásobovače. V kabátě s kožíškem jsem mezi přítomnými vypadala jako náhodný kolemjdoucí eskymák, v civilním oblečení tam ale samozřejmě bylo i dosti dalších žen – partnerek běžců, stejně jako přihlížejících Kbelanů, pro něž byl závod vítaným zpestřením soboty.
Pět minut před startem Winstonova nervozita vrcholila, zhluboka vydechoval, místo polibku na rozloučenou na mě přes ramenou zavolal „Tak já jdu, hlavně to foť!“, hodil po mě bundu a lahev s vodou a zařadil se do peletonu. Střelba ohlásila start a lidský had o tisícovce hlav se dal do pohybu. Do pohybu mnohem volnějšího jsem se dala i já. Po hodině na mrazu jsem hledala, kde bych se mohla na půl hodiny ukrýt před nepřízní počasí a třeba si dát i něco na zub, jediný výčep v obci ale otvíral až večer. Šla jsem tedy směrem k pár set metrů vzdálenému cíli, kde se shromažďovali lidé kolem cílové rovinky. Kdyby pořadatelé postavili pro přihlížející aspoň jeden stánek, kde by prodávali bramboráky nebo nějaký jiný normální jídlo, měli by aspoň malou šanci, že si běžecké závody oblíbím. Tady ale byly v nabídce jenom proteinové tyčinky a sportovní podprsenky, nejzajímavější stánek tam nakonec měla Armáda České republiky, a tam už jsem jakožto šťastně zadaná dívka okounět nemohla. Smířila jsem se s hladem a zimou a s láskou vzpomínala na víkendová rána, která s Kofilou trávíme ve vyhřátých kavárnách u sklenky čerstvého džusu a šálku s cappuccinem. Ještě dvakrát jsem pro zahřátí obešla areál, a jak jsem byla instruována, ve třicáté minutě závodu si našla místo u cílové rovinky a byla připravena fotit. Po třiceti minutách doběhli nejrychlejší závodníci. Takovou ladnost a rychlost, jakou měli oni po deseti kilometrech závodního tempa, já nevyvinu ani na sto metrech, když dobíhám tramvaj (kecám, tramvaj samozřejmě nedobíhám, protože je to nedůstojné). Win doběhl zhruba ve čtyřicáté druhé, udělala jsem mu fotku, která mu na facebooku nadělala ranec lajčíků, a jelo se domů.
Doma si Win stěžoval, že mu není dobře a že si tam asi uhnal nachlazení, do večera se ale oklepal a vyrazil za písničkou. Vrátil se v šest ráno vylitý jak Botič, měl na koleni roztrhlé kalhoty a pod nimi hlínu a krvavý šrám. Další tři dny strávil doma s brutální virózou a vyžadoval, abych se o něj starala, litovala ho a přikládala obklady. Poznamenala jsem si tuto skutečnost do diáře, který nosím stále při sobě. To až mi zase bude vyprávět o zdravotní prospěšnosti sportu a snažit se mě přihlásit na běžecký závod.
Jo, a minulý týden byl tenhle blog pro své literární kvality (tak to tam psali, vážně!) nominován na Magnesia litera. Pokud chcete, abych vyhrála a mohla vydat knížku nebo jet na dovolenou do Itálie, hlasujete pro mě tady.
http://www.magnesia-litera.cz/#magnesia-blog-roku