Čekalo nás stěhování. Od července jsme se měli přesunout do nového bytu. Krásného, většího, modernějšího, v novostavbě, s balkonem. Navíc nás to nezruinuje, cena je velice slušná, což se v dnešní době pražské realitní bubliny rovná zázraku. Byt nám totiž půjčí Winstonův štědrý tatínek, který nás rozhodně nechce sedřít z kůže. Žižkovská garsonka nám (a zejména mým knihám, šatům a Winovým sportovním potřebám) začala být malá. A taky jsme si tam trochu lezli na nervy, protože Win si po sobě neuklízí a pak nemůže nic najít a svádí to na to, že je to v bytě malý, a mě zas rozčiluje, když hraje v jediné místnosti PlayStation a já si nemůžu v klidu číst, protože z televize, před kterou není úniku, se ozývá “trš trš, áááá, uááá, bum, uh uhj, eh eh”, či peprné klení v češtině (“Do psí díry!”, opěvovaná hra Kingdom Come Deliverance českých trůrců), prostě klasické zvuky bojových videoher.
Nejprve jsme o možnosti přesunu do většího mluvili spíš v teoretických obrysech, v květnu už ale bylo jisté, že se stěhujeme, že od července je ten krásný byt náš. Winston byl štěstím bez sebe. Na mě ale s jistotou přesunu padl těžký splín. Někde v hloubi jsem se samozřejmě do novýho taky těšila. Zároveň jsem ale měla v živé paměti všechny nesnáze stěhování (jen po Praze už jsem se stěhovala čtyřikrát), kdy je všude bordel, nic nemůžete najít, byt zatím není zabydlenej a divně voní, a ze všeho nejvíc se mi nechtělo odejít z mého milovaného bytečku, z mojí žižkovské garsonečky s oknem v přízemí.
Vzpomínám si na den, kdy jsem ho viděla poprvé. Byla jsem po rozchodu s Davidem a hledala jsem místo, kde budu pokračovat jako single holka a ten byt byl láska na první pohled. Útulnej, cool, s obrovskou atmosférou, vedle Parukářky, s travnatým dvorkem. Hned jsem věděla, že chci žít právě tady.
Pamatuju si, jak jsem na tom dvorku na polorozpadlý lavičce, ze který si člověk akorát tak zadřel třísky do zadku, sedávala v neděli ráno v dece s konvicí čaje a četla si. Jak mě táta do toho bytu stěhoval, nasranej, že to zase zbylo na něj, a vyhrožoval, že popátý už mě teda on nikam stěhovat nebude, ať už mě příště odstěhuje ňákej jinej chlap. Nejde zapomenout, že jsme v tom bytě bydleli první rok společně s bráchou Primusem, a že to bylo náročný, ale zároveň hezký období našeho sourozeneckýho vztahu. Nikdy předtím ani potom už jsme spolu tolik času netrávili. A když pak usoudil, že akademické vzdělání není nic pro něj a odstěhoval se z Prahy, jak jsem žila poprvé v životě fakt sama.
Vzpomínám si, jak mě sousedi vytopili a já jsem do noci s Princeznou vytírala z podlahy povodeň, jak se podlaha kvůli tý potopě zničila a musela se dělat nová, pár dní poté mi Ron s Mácou solidárně vymalovali a já za nima běhala s hadrem a centimetr po centimetru otírala z nový podlahy kapičky barvy. A jak se pak táta činil a vyrobil mi do bytu ten nejkrásnější modrej nábytek, takže jsem se tam pak cítila jako v uměleckém apartmánu a chodila jsem tam jen v černém saténovém županu s motivy růžových jeřábů (těch ptáků, samozřejmě). Jak jsme se tam vždycky scházely se Sisinou, ještě v době, kdy Winston s Chytačem nebyli ani na obzoru, natož aby se o nás začali ucházet (a upřímně si myslím, že kdyby nás potkali právě v té době, nikdy by se o nás ucházet nezačali), pouštěly jsme si na plný koule Lucii a Chinaski, vyklopily lahev šampusu nebo levnýho vína a teprve potom se vydaly do města. Jak jsme si volaly taxíka na příjezd a někdy i na odjezd z bytu a po návratu nad ránem ještě rozbalily kytaru a zpívaly lidovky ze zeleného a žlutého zpěvníku a pak jsme usnuly jedna vedle druhé na posteli v patře a spaly jsme až do oběda. Pamatuju si na kluky, který jsem si přivedla na návštěvu a kteří mi buď rychle zlomili srdce nebo naopak rychle upadli v zapomnění. Jak jsem pro ně ronila hořké slzy na červeném gauči pod oknem. A jak jsme na tom samém gauči s Felixem skládali písničky plný smutku, protože červenej gauč mi ten prolitej žal zase vracel a pomohl mi vytvořit texty, ve kterejch to všechno je. Esence lítosti, která je společná všem, který měli někoho rádi víc, než on je, a naděje a touhy po jediný pravý lásce, která se vine všema našima písničkama a po který aspoň podvědomě všichni toužíme. V bytě jsme zkoušeli, když jsme jako kapela začínali, připravovali jsme se tam na koncerty a pili jsme tam s Felixem kořeněnej černej čaj s mlíkem. A jednoho večera mi tam Lotka řekla, že je těhotná, bylo to teprve pár týdnu, co věděla, že čeká Alfu, a došlo mi to ve chvíli, kdy odmítla skleničku bílýho. Uvařila jsem jí tenkrát moc dobrý fazolový tortily, který si dodneška pamatuje. Líp než já.
Na 27 metrech čtverečních jsem uspořádala hned několik legendárních večírků, na kterých se podílelo až DESET lidí, a ne, nikdo z nich nemusel místo židle sedět na záchodě. V jednom případě jsem vařila k snídani lívance pro šest kamarádů, dva z nich přišli rovnou z tahu. A taky jsme v létě seděly s Kofilou na dvorku na dece a předstíraly, že táboříme, protože hluk města byl tu noc tlumenej a nějakým zázrakem byly přes světelné znečištění dokonce vidět asi dvě nebo tři hvězdy, a když jsem si fotku z toho večera vyvěsila na instagram, ptali se mě pak kámoši, v jakým jsme byly kempu. A pak tam za mnou začal chodit Winston a rychle si do bytu přestěhoval své čtyři košile a bohaté běžecké vybavení.
Jak báječně se spí na patře pod stropem, kde mám útulný hnízdečko z peřin a kde se dá schovávat před světem. A nikde, nikde nezní Lana del Rey a Nick Cave tak, jako v mým malým bytě na Žižkově. Já si na to všechno vzpomněla a šly mi slzy do očí, a pak už jsem jen nekontrolovaně brečela, protože jsem věděla, že opouštím první místo, na kterém jsem se po odstěhování od rodičů cítila skutečně doma. A konce a loučení jsou vždycky těžký.
Jenže vím, že stěhování je logickej krok a posun. Vlastně jsem se ho nesnažila nijak rušit nebo oddálit. Vím, že v jedný místnosti nemůže pár bydlet do nekonečna, že by nás časem ubil nedostatek prostoru a soukromí, a že ten novej byt je skvělej, mnohem lepší, než jsem si vůbec dovedla představit, lepší, než bysme si sami, bez tátovy pomoci, mohli dovolit. A tak jsme po návratu z dovolené pracně zabalili svoje věci, kterých bylo na tak malej byt až nečekaně moc, a během tří dnů jsme se přestěhovali o kus níž na Žižkov, k Vítkovu.
Bydlíme tam už 14 dní já někdy po práci nasednu do špatný tramvaje, protože jsem si to v hlavě ještě nepřehodila. Pořád jsem nevybalila všechny krabice v chodbě, každou chvíli něco hledám a všude je bordel. Ale zvyknu si a vím, že to bude dobrý, že si nový místo zamiluju a budu se tam cítit tak dobře, jako v garsonce u Parukářky. Můj domov je totiž tam, kde je Win.