Sedím v autobuse z Vysočan na Žižkov a přistoupí paní, nastrojená, na rukou i na krku zlato, je vidět, že si dala záležet. Nervózně těká pohledem, dosedne na volné místo vedle mě a pak se odhodlá a zeptá se “Prosím vás, kolikátá zastávka je Odlehlá?”
“Nevím, kolikátá je to zastávka, ale ještě je to daleko, můžete v klidu sedět. Oni to hlásí,” uklidňuju paní milým hlasem.
“Aha, děkuju,” odpoví cestovatelka, ale pořád se otáčí na elektronickou ceduli za řidičem, kde se zobrazují následující zastávky.
“A víte určitě, že jedu dobře? Na tý ceduli Odlehlá ještě není napsaná.”
“No protože je právě až za dlouho, na tu ceduli se jich vejde jen pár, to jsou ty nejbližší. Jedete dobře.”
Paní se trochu uklidní, ale na každé zastávce bedlivě poslouchá hlášení a pak se hned otočí, aby zjistila, jestli už na tabuli nenaskočila její Odlehlá. Když naskočí, nakloní se ke mně s hrůzou v očích.
“U té Odlehlé je ale namalovanej zvoneček. Co to znamená? Jiný zastávky to tam nemaj.”
“To je zastávka na znamení.”
“A jak dám znamení? Mám zaťukat na řidiče, ať mi zastaví?” Paní má zrychlený tep, už je prakticky v aerobním pásmu.
“Nemusíte, tady jak je ten červenej čudlíček, tak ten zmáčknete, až tu vaši zastávku zahlásej jako následující, a řidič bude vědět, že má zastavit.”
“Ježiši, vy jste tak hodná!”
Když autobus zahlásí, “Příští zastávka: Odlehlá”, ukážu paní na čudlíček, ta ho zběsile mačká a pak se hrne ke dveřím, aby následující kilometr a půl visela v uličce na mastný tyči, kde to s ní hází ze strany na stranu jak s Tarzanem na liáně, protože se chudák bojí, že nestihne dojít ke dveřím vzdáleným dva metry až po zastavení autobusu, kterej by ji taky mohl schvátit a vézt až na Krejcárek.
Trochu jsem se tomu pousmála, ale byla jsem ráda, že paní potkala zrovna mě, protože já jsem hodná holka, a ne nějakýho zlýho člověka, kterej by jí vůbec nepomohl a chudák paní by dojela až na Ohradu nebo by vystresovaná ťukala na řidiče a mohla způsobit dopravní nehodu či minimálně by na ni byl řidič hnusnej, a to by byla škoda, protože by si z našeho krásného hlavního města odnesla akorát ošklivé vzpomínky.
Proto buďte hodní na paní, které očividně nejsou z Prahy, jsou v mhd vystresované, neznají zastávky na znamení a nervózně se otáčejí. Příště by to mohla bejt třeba moje mamka.