Asi nemáte jednu nejoblíbenější kapelu. Je těžký si vybrat, stejně tak jako je těžký zvolit jen jednu jedinou nejoblíbenější knihu nebo film. V každém životním období nás formuje a rezonuje v nás něco jiného, hudbu máme spojenou s lidmi a zážitky. Ale pro mě ta jedna nejlepší existuje a (kromě mojí vlastní kapely) je to už dlouhá léta Vypsaná fixa. Proč si v záplavě světových superkapel s nabušenou pódiovou šou vybrat partičku lehce jetejch stárnoucích týpků, který můžu vidět co víkend v nějakém nepříliš vzdáleném kulturáku? Protože i o tom je pravá láska.
S Fixou mě seznámil spolužák na gymplu a myslím, že tohle období našemu seznámení sedělo jak prdel na hrnec. Bylo mi sladkých šestnáct, byla jsem mladistvou intelektuálkou a vášnivě jsem milovala Sto roků samoty, kde mrtví mluví s živými pod horkým jihoamerickým sluncem a kde holky, který jsou pro náš svět až příliš krásný, vstoupí ještě za života na nebesa. O týhle knížce si dodnes myslím, že je to jedno z největších děl světové literatury, takže když jsem na albu Krása nesmírná slyšela, že v kavárně ve druhým patře ve městě San Piego spolu u stolu seděli Márquez i García, byla jsem chycená. Nebo hořkosladký Samurajský meče o útěku z Ruska s důstojnickou dcerou na palubě lodi po bolševické revoluci, čirá nádhera, zpěvákova rodinná historie. Během mého studia na gymplu Fixa vydala ještě album Fenomén s Antidepresivní rybičkou, oblíbenou písní sedmnáctiletých holek, skoro se až divím, že jsem si ji taky nenechala vytetovat na nejtajnější místo, což dnes musím kvitovat s povděkem, vzhledem k tomu, že od dob gymplu jsem přibrala cca dvacet kilo. Lásku k Fixe jsem v této době předala i bráchovi a společně jsme objeli spoustu jejich koncertů, i když Primuse podezřívám, že má stejně radši Wohnouty.
Nástup na vysokou už jsem prožívala s deskou Klenot. Čerstvých dvacet, nový lidi, nový kamarádky, stěhování do Prahy a celej novej svět, opojně krásnej a otevřenej jenom pro mě. Na bílý tričko jsem si černou fixou napsala Mám chuť na letmý polibek, to tričko jsem pak nosila do tmavejch klubů, kde jsem v něm dělala oči na hubený kytaristy a další divný kluky, jejichž jména už si ani nepamatuju, ale tehdy mi připadali strašně důležitý a cítila jsem se vedle nich jako hvězda. Do vysokoškolské euforie patří i album Detaily a Bubetka, co má gongona, aby ji uklidňoval hlavu – jak to, že Fixa tak dobře umí písně o holkách? Jak to, že se do nás dokáže tak neuvěřitelně vcítit?
Po vejšce přišlo vystřízlivění. První práce, ztráta iluzí, neustálej nedostatek peněz a těžší kocoviny, v barech už mě to najednou tolik nebavilo, když jsem musela ráno vstávat a fungovat, a čím dál víc jsem toužila po tom, budit se každej den vedle stejný osoby. To se mi ale tragicky nedařilo a některý ztráty mě bolely dlouhý roky. Krásně smutný dny byly mnohem víc smutný než krásný, strašně nerada na ně vzpomínám a i po letech ještě někdy s nástupem podzimu cítím ty nepříjemný pocity, který mě provázely, i když je to dávno za mnou. Největší sílu písně vždycky vidím v její otevřené interpretaci. Pokud si do ní promítnete svoje téma a něco, co znáte a aktuálně prožíváte, autor si může gratulovat, protože ve vás už je ta píseň navždycky a vždycky si u ní vzpomenete na to, co vám připomíná. Gigi, nevracej se.
Ale taky to byl iSport a výjezdy na natáčení s Ronem, ze kterých jsme si vždycky udělali výlet a po cestě se stavili někde na dobrý kafe a dort, na to naopak vzpomínám moc ráda, Fixa nám po cestě v autě hrála dost často.
A protože každý blbý období se jednou přežene, přišel rok 2017 a album Tady to někde je. Nejvíc ze všeho jsem chtěla klid a mír a ticho, cítila jsem, že mý srdce se zase otevírá, cílový limity nejsou a na jaře jsem potkala Wina. Za dva měsíce se ke mně nastěhoval a v lednu 2019 jsme se vzali. Když víš, že je to to pravý, tak se nepotřebuješ roky ujišťovat.
Letos v říjnu vydala Fixa zatím poslední album a mně se o pár dní později narodila dcera. První písnička, kterou jsem jí zazpívala, byla Krabička právě z toho alba, zpívala jsem si ji – nebo spíš přeříkávala – celou dobu na porodním sále, protože, zatímco jsem drtila ruku svýho manžela, jsem se potřebovala soustředit i na něco jinýho než na tu neznámou bolest, na kterou se moc nejde připravit, a protože mým zvykem je nový desky oblíbených kapel protáčet po vydání pořád dokola, dokud neznám všechny písničky slovo od slova. Nad hlavou je vesmír a pod nohama zem, budem chvíli mezi a pak se rozplynem, ale do tý doby nás ještě čeká velký dobrodružství, a já už nejsem divoká, já už jsem ochočená, je ze mě máma a učím se kompletně novou roli. V noci toho moc nenaspím, a není to proto, že bych ponocovala na koncertech, ale aspoň z nich mám kvalitní trénink, a přes den chodím s kočárkem po Žižkově a po Karlíně, nepamatuju si, že by kdy byl tak krásnej podzim jako letos, v ruce mám kelímek s cappuccinem a v uších Vypsanou fixu a jo, je to dobrý. Tak snad to bude dobrý i následujících plus minus dvacet let, než si naše malá zařídí vlastní život, a že snad bude za tu dobu víc spát a míň brečet, i když my holky brečíme celkem dost, celej život. Těším se, má milá, až tě za pár let vezmu na koncert mý oblíbený kapely, takže bych ráda poprosila Vypsanou fixu, ať ještě pár let vydrží.